Umění meče

Jsme už tak nějak zvyklí, že máloco, co by sloužilo k efektivnímu zabíjení, je krásné a plné poezie.
V Japonsku to ale naopak musí být co nejkrásnější. Krása je přece v pomíjivosti a smrt se opěvuje obrazy padajících okvětních plátků...
Japonský meč je mezi zbraněmi světa jedinečný - a to nejen svou obávanou ostrostí, ale i svou krásou a symbolickým významem. Z funkčního hlediska předčí všechny chladné zbraně, které byly kdy vytvořeny; mohutným mečům evropského středověku se hravě vyrovná v průrazu i seku, a přitom je lehký, takže než zpocený rytíř jednou máchne oním příšerně těžkým, vyčerpávajícím kusem železa, bojovník s katanou sekne 3x se stejnou efektivitou. (Opravdu).
Navíc s nesrovnatelnou elegancí, protože japonský meč je gracilnější. De facto stejně jako japonský bojovník ve srovnání s evropskou konzervou v plechu :-).
Navíc je, jak už bylo řečeno, krásný. (Meč i bojovník :-))
Speciální technické postupy tradičního mečířství, vypracované do vrcholné dokonalosti, spolu s vrozenou tendencí japonského člověka činit co nejkrásnější i věci běžné denní potřeby, vytvořily první dvě kvality katan; posvátnou úctu pak založilo už zařazení meče mezi tři císařské insignie.

V průběhu doby vzniklo asi dvě stě mečířských škol - a podle jejich typů existuje i dělení historie:

• období Starého meče (cca 900 - 1590)
• období Nového meče (od roku 1590 do konce doby Edo)

Nejstarší meče byly přímé a krátké, v době Heian se začaly v souvislosti s rozšířením boje na koni i s rozvojem techniky kování vyrábět meče delší a mírně zahnuté. Už od 8.století se japonské meče kovaly z oceli s pečlivě regulovaným množstvím uhlíku. Byl to složitý a poměrně komplikovaný proces, při kterém se ocelová tyč vykovávala do tenké vrstvy, opětovně překládala a znovu zpracovávala různými složitými způsoby. Přidávaný uhlík pak nepocházel z černého uhlí, ale uhlí dřevěného - a to z vybraných druhů dřeva.

Pro estetické vyznění byly důležité vzory hamon, které se přirozeným procesem vytvářely mezi rychle vychlazeným břitem a tělem čepele - přímka, vlny, zoubky, "květy hřebíčků" atp., které byly jedním z kritérii, podle nichž se meč hodnotil.

Japonští mečíři byli pro své umění váženými a uctívanými členy společnosti - výroba mečů se dotýkala mystiky a rovnala náboženství. Obsahovala kromě technologických postupů i postupy rituální, půsty, obřadní očistu, střídmost atp. Sexuální zdrženlivost byla přímou součástí při výrobě meče - Mistr se každý den obřadně omýval ledovou koupelí a oblékal do bílého roucha, obětoval bohům a dokud meč nedokončil, stranil se žen. Hochů ne, ti pod kategorii nečistého sexu nespadali :-).

Na přelomu prvního tisíciletí pracoval v Kjótu jeden z nejslavnějších mečířů - Sandžó Munečika. Podle legendy (s oblibou zpracovávané v literatuře, dramatu i výtvarném umění), Munečikovi při kování čepele pro císaře Ičidžóa pomáhal sám bůh Inari  - anebo podle jiné verze, zajímavější, posel tohoto boha, krásný mladík v podobě lišky:-).

Až do období Kamakura odpovídají meče typu zvanému tači. Jedná se o dlouhý meč, který sloužil bojovníku na koni spolu s lukem a šípy.
V době Muromači pak vznikl zvyk nosit místo jednoho dlouhého meče, který překážel při chůzi, dva kratší meče - delší meč, zvaný katana, a kratší wakizaši. Od konce 16.století pak bylo všem mimo vojenský stav zakázáno užívání mečů - a i když toto striktní opatření v době Edo trochu polevilo, dvojice katana a wakizaši zůstala výhradní výsadou samurajů. (Bylo-li běžnému občanu dovoleno nošení meče, byl to meč jeden, a to pouze wakizaši.)

Veškerý étos a zbožštění se tak v samurajské (a japonské) kultuře týkají toliko dlouhého meče - katany. Pro samuraje byl navíc meč jakýmsi zhmotněním jeho ideálů a symbolem jeho cti - taky se říkávalo, že meč je duší samuraje. Samuraj tak svému meči velmi často dával i osobní jméno. Poetické, jak jinak.

 "Je-li duše samuraje zlá, je zlý i meč."

Toto úsloví pak došlo naplnění v kultovním  černobílém filmu režiséra Kihači Okamota Daibosatsu toge z roku 1966 (ang. Sword of Doom, česky převáděném jako Zběsilost). Je to nádherný art-samurajský film o jedné temné duši samuraje, která prostřednictvím jeho meče vede až k tomu, co vystihuje český název snímku.

Ale i samuraj s temnou duší je krásný a charismatický - možná o to víc :-)

A takhle to pak dopadá...

Výrazem úcty k meči i společenské prestiže se staly krásně zdobené ploché záštity cuba

 a další kovové ozdoby jílce a pochvy: hlavice kašira (která se v dekoru opakovala s obroučkou fuči ležící při cubě):

párové ozdoby menuki, téměř ukryté pod neméně ozdobným opletením:

Zdobené bylo i nákončí pochvy kodžiri a nožík kozuka i jehlice kógai, které se zasouvaly do podlouhlých otvorů v dřevěné pochvě.
Dohromady vše vytvářelo neuvěřitelně vkusně sladěné estetické sady.

A příště něco o liškách jakožto poslech bohů, liščích démonech, liščích chlapcích a bohu Inarim :-)

Společnými silami Juki/Sebastian


zdroje: Boháčková, Winkelhöferová: Vějíř a meč. (Panorama 1987); Reischauer, Craig: Dějiny Japonska (NLN 2000)
a profesor Matsuoka (ústním podáním)