úterý 18. října 2011

Déšť...

Nedávno jsem zažil kouzlo nečekaného - a vlastně taky nechtěného :-). Pršelo - ale to nebylo, oč tu běží. Pršelo dramaticky a na oknech to vytvářelo tak úžasné věci, že jsem se to pokusil zachytit i prostým mobilním aparátem, kvalitního foťáku nemaje...
Výsledek mě mile překvapil, ba přímo ohromil - tohle jsem vskutku nečekal. Některé ty fotky pomalu vypadají, jako by si s nimi někdo vyhrál ve Photoshopu, či prováděl jiné fotografické kejkle, co provádějí ti, co to umí... Jelikož vskutku jediné, co já ovládám, je zmáčknout tlačítko, na mou duši a na plyšový uši přísahám, že je to tak, jak to z mého Sony Ericssonu s 3.2 mp vylezlo... Proto jsou fotky taky tak malé, že - větší to nedělá.
Zde tedy přikládám k dalšímu uvážení...












P.S.: Foceno z okna ze Země za regálem :-)

středa 12. října 2011

Bez loga

Jak už jsem zmínil v předchozím příspěvku ("Králík ve světě literatury a značek:-)"), beletrie PopCo od Scarlett Thomasové, kde se mimo jiné řeší i dost záludné marketingové triky, mi nasadila pořádného brouka do hlavy... A jak jsem nad tím musel pořád dumat, rozhodl jsem se dozvědět víc...
A jelikož S. Thomasová na konci své knihy uvádí použitou literaturu, mezi prvními jsem zjistil, že existuje studie, která se tak i jmenuje: Bez loga. Napsala ji Naomi Klainová a vyšla v USA v roce 2000. Existuje dokonce i české vydání - 2005 v nakl. Argo - ale už tak nějak ex post, protože od doby, kdy ji N. Klainová napsala, je všechno kapku jinak a pokud své názory zastává, asi ji berou mory. Bez loga je taková kapku levičácká bible pro Američany, jak být alternativní a bránit se zlému světu nadnárodních korporací a obřích kolosů značek... Prvně se tu objevily pojmy jako guerilla marketing atp. Jenže... Jenže - co udělal marketing? Její postupy a návrhy, jak bez nich přežít, přijal za své a začlenil do svých strategií - a výsledkem jsou značkové výrobky "bez značky", nebo alternativní a rebelantské malé značky (které ovšem stejně vlastní ten samý velký konglomerát), jak o tom píše Scarlett Thomasová v PopCo.
A taky vznikl obrovský fenomén, protože na západě (a nejvzdálenějším východě, tedy v Japonsku) je teď hrozně módní nosit věci bez loga - přesně tak, jako to dělala Gibsonova hrdinka Cayse v Rozpoznávání vzorů (to mimochodem vyšlo poprvé 2003). Gibson se při psaní své knihy možná inspiroval již existující studiií Naomi Kleinové Bez loga - ale mnohem víc Japonskem a japonskou popkulturou a alternativní kulturou (kterými se ostatně ve svých knihách zabývá dost často).
Japonsky se “bez loga“ řekne mujirushi a zkracuje se to jako Muji. Muji vzniklo v roce 1980 jako Mujirushi Ryohin - tehdy ještě jako součást řetězce supermarketů Seiyu; jakási vnitřní edice, která nabízela "neznačkové" potraviny, zabalené jen jednoduše do hnědého balícího papíru nebo celofánu, aby byly levnější a neplatily se zbytečné pestré obaly. Posléze se ale Muji osamostatnilo, začalo vyrábět a nabízet i jiné produkty a ve chvíli, kdy přišli s oblečením "Bez loga", se stali módním hitem. Muji mimochodem nosila i Gibsonova hrdinka. V současnosti je z Muji veleúspěšný japonský řetězec, který produkuje oblečení, nábytek, věci do domácnosti a na vaření, ale taky drobnůstky jako kalendáře, propisky, pláštěnky... V roce 2001 ve spolupráci s Nissanem vyvinuli Muji Car.
Zkrátka cokoliv - ale hlavně bez loga. Protože tak přece každý pozná, že je to Muji :-).
Muji má své obchody už ve všech důležitých metropolích - začalo to prvním zahraničním obchodem v Londýně v roce 1991 - a samozřejmě na netu: http://www.muji.eu/

Ó - jak japonsky prosté!


Ten jednoduchý design je jednoduše báječný!


V současnosti už existují i další podobné "značky-neznačky" - Kanaďané mají svoji řadu potravin a věcí do domácnosti “No name“ čili beze jména a Američané mají American Apparel. Ani na jejich tričkách, sukních a legínách není žádný nápis. (O těchto firmách více v článku časopisu Respekt: http://respekt.ihned.cz/co-se-nosi/c1-51894250-bez-loga).

A o reakci na knihu N. Klainové deset let poté báječný článek viz zde v Britských listech: http://blisty.cz/art/52310.html

Joj - to jsem se obohatil! Miluju inspirativní knihy!

úterý 11. října 2011

Králík ve světě literatury a značek:-)

aneb Rehabilitace mozku. Ale tento názav jsem posléze zavrhl, protože mi to pořád připomínalo Vzpouru mozků ze starého ABC :-). A to bych nerad zakřikl. Ještě to tak, aby se mi mozek vzbouřil! Stačí, že stávkuje. Nebo se fláká. Nebo... já nevím, co vlastně dělá, protože to tak vypadá, že nedělá skoro nic.
Současné mlžné a deštivé počasí mi navodilo nějakou dumavou náladu... takovou až skoro londýnskou. A mně naplno došlo, jak jsem na tom byl tehdy intelektuálně nějak mnohem líp...
Jo, bratr má pravdu - mozek je sval. Když ho člověk nepoužívá, atrofuje stejně rychle jako ostatní svaly. A ten můj neřád si za poslední rok sakra zvykl, že nemusí nic. Operace, narkózy, legální drogy (tj. prášky od bolesti)... pohodlíčko.
A tak jsem se dostal do fáze, že zatímco JD již si plynně čte hangul, já ustrnul s korejštinou u fráze "Dobrý den". A to jsem se učil dva dny! Říct, napsat to neumím ani náhodou.
Ale pak jsem si vzpomněl, že když jsem před pár dny četl paní Candance Bushnellovou: Dům na Páté avenue, přišlo mi to takové nijaké... Hodně, hodně průměrné. Takové, že jsem si potom říkal: Aha, a to je jako všechno? Mrzutě jsem dumal, jestli jsem to třeba nepochopil - a pak mi napadlo, že už jsem třeba na dobré cestě :-). Vždyť tohle je dle všeho typický mainstream. Fajn na dovolenou - nebo vzpamatování mozku po Mabronu Retard.
Zkusil jsem si tedy aspoň zrekapitulovat, co jsem v posledním čase přečetl - a jaký jsem z toho měl případně pocit, jestli tedy vůbec nějaký. Tak tedy:
Dům na Páté avenue
Čekal jsem od něj víc. Už jen proto, že paní Candance Bushnellová je autorkou literární předlohy Sexu ve městě, který vcelku můžu... Ale dospěl jsem k překvapujícímu zjištění, že to, co dělá Sex ve městě zábavný, vtipný a plný literárních a jiných narážek, brilantních point a celkové atmosféry, je dle všeho zásluhou pana Michaela Patricka Kinga (writen and directed by) a ne Candance Bushnellové (based on novell by). Neboť v knihách této autorky to nějak není... I v samotném knižním Sexu ve městě je jen velmi slabý odvárek. Nabízí se tedy otázka: je M.P. King gay? Kdo jiný by dokázal napsat Právo ženy na boty? Zasílám tuto otázku do kosmického prázdna :-) (ano, je to filmová narážka :-)), a rekapituluju dál...
Rozpoznávání vzorů
William Gibson. Muž. Hrdinkou knihy je ovšem žena, Cayse, lovkyně trendů a expertka na značky, psychologii značek, sociologii značek a snad i patologii značek... Ovšem pozor! Tahle kniha se řadí mezi mistrovská díla sci-fi, ač to de facto sci-fi není, když se to odehrává vlastně teď... Ale pan William Gibson není nikdo menší než autor cyberpunkové bible Neuromancer, bez níž by nebylo ani Matrixu... 
Samo Rozpoznávání vzorů je pak dost hodně dobré, ba přímo výborné. Vzhledem k paní Bushnellové (nechť Američanky prominou - nebo si zkrátka trhnou nohou), tohle - když parafrázuju jisté úsloví - tohle není jiná liga, to je úplně jiný sport. A vrcholový k tomu.
A sakra to jednoho nutí přemýšlet - stejně jako kniha následující:
PopCo
od Scarlett Thomasové. Tu jsem sice zatím nedočetl, nejsem ani v půli, ale prozatím z ní mám moc dobrý pocit. Zase žena, zase hlavní hrdinka, ale na rozdíl od Bushnellové, která je celá o konzumu, je zdejší hrdinka z opačného tábora - ne alternativního, ale kreativního. Z tábora těch, kteří trendy a značky vymýšlejí, a to cíleně tak, aby na ně dostaly právě ty, kteří jsou hrdiny knih pí. Bushnellové :-). A vlastně nejen ty. I ty jedince, kteří přísahali, že s tenat značek a log uniknou... Hodně psychologie, hodně sociologie, umění a marketingu... Jo, nějak se mi to náhodou pěkně doplnilo a poskládalo. Je úžasné, jak určité věci vždycky chodí po skupinách :-).
Alice, hlavní hrdinka knihy, pracuje v nadnárodním koncernu, který vyvíjí a vyrábí hračky a merchandise... Člověka až mrazí, když zjistí, jak to funguje... Třeba jejich "značka" K- tzv. "zrcadlová značka:
"Zrcadlové značky jsou na první pohled matoucí, jdou jakoby proti značkám - k čemu vlastně je velká mezinárodní značka jako PopCo, když na všechno nenalepíte její logo? Logo přece zaručuje, že se ta která značka bude prodávat?! Tak je to většinou, kromě případů, kdy prodáváte zákazníkům, které v poslední době označujeme jako lidi Bez loga. Děti lidí vyznávajících myšlenku Bez loga, které jedna marketingová studie označuje jako "okrajové", mají taky peníze a chtějí je utrácet za malé, nezávislé značky.
K je kompletně na webu a má pod sebou několik značek, z nichž nepopulárnější představuje osiřelá vesmírná holka jménem Hvězdička a postapokalyptický králíček jménem Uršula. Velé to připomíná milé japonské komiksy, ale bez prvků spojených s malými dětmi nebo zábavními parky. Je to Hello Kitty mířící bezprostředně na ironické, rádoby odcizené publikum středoškoláků. Každá postavička je sama o sobě nezávislou značkou a děti z celého světa si můžou koupit řadu produktů spojených s každou z nich, jako jsou trička, peněženky, odznaky, mikiny, skateboardy, batohy, zubní kartáčky, šátky, sponky do vlasů, připínáčky a další věci. Nejoblíbenější je postava Hvězdičky. Její motto zní: "Nikdo ve vesmíru tě nemá rád." Hlavní myšlenka K spočívá v tom, že když lidé navštíví její webové stránky, mají pocit, že našli něco, co není spojeno s korporacemi, něco malého, báječného exkluzivního. K o sobě prohlašuje, že sídlí v malé garáži v Tokiu, a jde to dokonce tak daleko, že úvodní obrazovka je v japonštině a je na ní malé tlačítko pro anglickou verzi."
Jak jsem četl tuto pasáž, lehké mrazení stoupalo k paranoi a neodbytně se mi vybavovala jistá Emily The Strange... Tak dlouho pro mě byla symbolem jinakosti! A teď zbývá jen otázka, který nadnárodní komplex ji vlastní a nám ji nabízí jako alternativní :-)
Zároveň s knihou jsem tak dostal i rozhřešení (taky jedna parafráze :-)) - ano, já jsem marketingově taky zařaditelný - jako Bez loga... Hlavní ovšem je, že zařaditelný - neb zařaditelné je marketingově už asi všechno. I nezařaditelnost.

 Váš Postapokalyptický králíček


pondělí 10. října 2011

Zimní dovolená v KLDR

by JD

Blíží se zima a s ní i čas zimních radovánek. Náruživí lyžaři přemýšlí, na které sjezdovce letos popustí uzdu své vášni, a předvedou své umění ostatním lyžařům a následky pak místním lékařům. Nastává, jako každý rok, klasické dilema: Jeseníky? Krkonoše? Tatry? Alpy? Opravdový znalec lyžování se ale vůbec nezatěžuje takovými lokalitami, jakými jsou Garmisch-Partenkirchen, Bormio nebo Kitzbühel, kde se sice pořádají závody druhé ligy lyžování (tzv. alpské lyžování), ale první lize, tedy pektusanskému lyžování se ani nepřibližují. 
Toto si minulý rok uvědomila skupina britských sportovců a vypravila se na lyže na slavnou sjezdovku Begaebong u města Samdžijon na úpatí bájemi opředené hory Pektusan. Po příletu na místní letiště moderním letounem TU-134B-3 státní letecké společnosti Air Koryo:

se vydali na cestu do Samdžijonu. Celou cestu se samozřejmě těšili, až se budou moci poklonit před sochou Velkého vůdce Kim Ir-sena, který v této oblasti vedl hrdinný ozbrojený boj proti japonským imperialistům:

Celý monument  


je natolik uchvátil, že některé zde zvěčnělé hrdiny protijaponského odboje si dokonce pojmenovali ve svých zápisníčcích jmény sobě blízkými, nejspíše jmény svých vlastních bratrů. Zde tedy:
John
Paul
George
Ringo
Slzy dojetí se ihned poté objevili v očích severokorejských průvodců, kteří si tak byli jisti pocitem sounáležitosti britských návštěvníků se severokorejskými partyzány. Ale to se již blížili k městu Samdžijon se světoznámou sjezdovkou Begaebong:


Město je nadchlo nevtíravou krásou:


samotný hotel:

překvapil propracovanými metodickými pomůckami přímo před vchodem, na nichž bylo možno nastudovat správný postoj při pektusanském lyžování:


Prohlídka slavné sjezdovky i s průvodcem:


však přinesla hořké zklamání. Nebylo dost sněhu. 
Všichni se tolik těšili! Bezradnost a rozpaky naštěstí ukončili severokorejští průvodci, kteří při vzpomínce na pohnuté chvilky před sochou Velkého Vůdce Kim Ir-sena navrhli, aby se celá výprava kolektivně zapojila do stavby soch obou drahých vůdců, tentokráte ze sněhu. Nadšení nebralo konce a všichni bez výjimky přiložili ruku k dílu. Náročnost celé stavby, která se projevovala obzvláště v začátcích:
však byla záhy společnými silami vyřešena:
a výsledky překonaly i ty nejoptimističtější představy. 
Milovaný Vůdce Kim Čong-il:
i Velký Vůdce Kim Ir-sen:
si byli natolik podobní, že ani severokorejští průvodci neodolali pokušení a s celým dílem se nechali na památku vyfotit:

Následovala samozřejmě kolektivní radost a nadšení při pořizování krásných fotografických vzpomínek na zdařilý výlet do KLDR:



středa 5. října 2011

Retro výlet aneb "Soudruzi, 'šak jsme to měli v tej brožuře!"

Ano, brožuru jsme měli. Úžasnou, socialistickou, z roku 1983 a s názvem Frýdek-Místek. Naplánovali jsme totiž s JD další výlet za krásami korejské kuchyně (vzhledem k nedalekému Hyundai jsou totiž ve Frýdku-Místku hned dvě!) - a člověk nemůže jen žrát, že :-). Tak jsme se rozhodli, že se v tomto souměstí taky kapku porozhlédneme.
Když jsem se dotázal bratra, co je ve Frydku-Pistku (tak, jak jsem byl poučen svou obec nazývají Frýdečané, na což jim obyvatelé Místku odpovídají něžným "si chuj" :-)) k vidění, vybavil mě bratr touto úchvatnou brožurou ze Země za regálem, se slovy, že do zámku jezdí každej.
Avšak kdo navštíví takové místní skvosty jako nákupní středisko Ještěr v Místku, areál Hornického učiliště Dolu J. Fučík, novostavbu polikliniky v Místku z r. 1980, budovu OV KSČ či sídliště Anenská s restaurací Krym?
A to prosím všechny tyto úchvatné stavby ještě stojí - a jak můžu potvrdit, povětšinou se svými původními názvy a ve stavu, jako by se od chvíle, kdy se poslední soudruh zvedl ze židle, ve městě zastavil čas...

Brožura nám poskytla vskutku neocenitelné informace - tak třeba, že Frýdek-Místek leží na mezinárodní silniční trase E7 (Vídeň-Krakov-Moskva). Že jsme mezinárodní silniční trasu zpočátku marně hledali, asi netřeba dvakrát rozmazávat. Avšak když jsme se v brožuře následně dočetli, že tato silnice byla postavena ze strategických důvodů po získání Haliče Rakouskem v letech 1782-1787, bylo nám jasné, že už se po ní dávno pohybujeme.
Jako první jsme pak shlédli nákupní středisko Ještěr, lehce renovované ve stylu šílené architektonické postmoderny 90.let:



Přiznávám, že jsem se zpočátku domníval, že se ona socialistická svatyně obchodu (centrum Jednoty a Prioru - který tu mimochodem, jak vidno, přežil až dosud) jmenuje po nějakém zvířátku, ale byl jsem vyveden z omylu - tento pseudonym prý používal zde zbožštělý místní slezský bard, co se po něm jmenoval nejeden důl - ano, Petr Bezruč.
Nicméně již Ještěr nás měl připravit na to, co ve Frýdku-Místku uvidíme - rozpadlý socialismus (ta lepší varianta) nebo stavební záchvaty let 90. 20. století (ta horší varianta). Na rozdíl od tehdejší přeplácanosti může mít totiž strohý beton aspoň styl a vkus. A navíc - "betonek", jak říká Osamu Okamura, je nyní in. Myslím, že by si měl zajet do Frydku-Pistku, zrak by mu přecházel. Třeba zde:


Nápis na značce zní: "Pozor! Odpadávají kusy betonu!"

Zajímavé detaily pak nabízí i vedlejší "víceúčelová hala s umělou lední plochou", kterou brožura označuje jako novostavbu. Myslím, že inspirace hutními násypníky a důlními pásy je vidět na první pohled:

celek

detaily zastřešení přístupové cesty

a vchodu

Pak už se stačí jen otočit a je před vámi - Památník osvobození, dle brožury vytvořený Sylvou a Bohdanem Lacinovými, který byl slavnostně odhalen u příležitosti 50. výročí VŘSR. Monumentální plastika zpodobňuje osvobození pobeskydského lidu ze staletého národnostního a sociálního útlaku. Osvobození je znázorněno rozražením 9 m vysokého žulového monolitu čtyřmi klíny symbolizujícícmi jednotlivé etapy boje za svobodu: selské vzpoury a dělnické revolty, první a druhý zahraniční odboj, partyzánský odboj a osvobození sovětskou armádou. Klíny uvolňují mohutný monolit, národ, po staletí svíraný nesvobodou. Svobodu symbolizuje skupina vzhůru letících ptáků.



No ještě že nám to brožura tak hezky vysvětlila! Já jako velmi hloupý soudruh jsem se totiž zpočátku domníval, že to nahoře jsou nějaký divný špony... Jakože symbol hutního průmyslu, obrábění kovů a místních Válcoven plechu Frýdek-Místek...

špony..ehm.. ptáci v detailu

Pak už jsme se po vydatném občerstvení v korejské restauraci Kimchi - a poté, co JD rozdýchal nakládané zelí kimči, co jsme záludně zcela automaticky a zdarma dostali k našemu vybranému a opravdu nepálivému jídlu (prý něco jako Kunovjanka s iperitem - zkrátka nakládaný oheň) - vydali k dalším pamětihodnostem: sídliště Anenská s restaurací Krym, poliklinikou a budovou OV KSČ. V restauraci Krym jsem ani nedoufal, myslel jsem, že už tu dávno bude něco jiného - jiného názvu, stylu a možná i zaměření (třebas prodejna dlaždiček, herna nebo firma nabízející půjčky), leč užasl jsem. Soudruzi by ovšem zaplakali - kdeže slávy Krymu jsou!
Zůstala jen osamělá žebra ústředního topení pod dobovým stropem s deskami... Nostalgie. Až by se jednomu zachtělo vejít a dát si gruzíňáček... případně k potěše sedících zarecitovat básničku či se zúčastnit soutěže O zemi, kde zítra znamená již včera...



I poliklinika už má nejlepší za sebou a zasloužila by si renovaci - ovšem citlivou, protože - nemůžu si pomoct - ona je krásná! Až taková funkcionalistická...








Z ideologických zlatých hřebů zbývá ještě budova OV KSČ - nedaleko od polikliniky, na ulici 8. pěšího pluku, nyní.. ehm..nevím... 17.listopadu? Něco podobně politicky debilního a nestabilního. Budova OV KSČ byla postavena v letech 1975-1976 a kromě pár vyměněných oken a vyměněného názvu (nyní Komerční centrum, chacha:-)) vypadá stejně jako před lety. Jen z přízemí podle všeho zmizela plastika akad. sochaře Antonína Ivanského "Karlohuťácká stávka"...



Zato zde zůstalo beze změny zachováno původní osvětlení nad vchodem:



Taky obložení nebo záclony:




Ovšem ne vše se nám podařilo nalézt - kupříkladu prodejnu potravin Maryčka s cukrárnou a občerstvením, před níž mělo být sousoší Jana Štursy "Pohřeb v Karpatech; nebo bývalou secesní kavárnu Avion, nyní sídlo výrobního družstva stolařů a čalouníků, jak nás informovala brožura; či plastiky Josefa Skotnici "Pilnost a Spořivost"...
No, nějaké plastiky jsme našli, ale jestli je to "Pilnost a spořivost" to se neodvažuji odhadovat...


V tom případě by totiž bylo zcela jasné, kam taková pilnost a spořivost vede, že...


Našli jsme i jinou pamětihodnost, o níž se brožura nezmiňovala - možná v době jejího vydání ještě nestála, neb při bližším ohledání a zadumání se tato plastika (patrně součást nějaké nikdy nefunkční kašny) jeví jako pomník obětem Černobylu či jiné jaderné katastrofy přinášející degenerace a tělesné mutace:




No, asi jsme v městě způsobili menší rozruch - patrně tam nebudou moc zvyklí, aby kolem takových objektů, které slouží k relaxaci a shromažďování hůře přizpůsobivým občanům, poskakoval někdo bez krabicového vína a za nadšeného áchání a óchání si vše fotografoval...
Tak jen doufám, že se za mě JD moc nestyděl :-).