Korejské jídlo II. aneb Naživo!

Do Koreje jednou opravdu pojedu - už jsem pevně rozhodnutý.

Zatím se na tuto výpravu připravuju prostřednictvím různých odborných brožur, mang, filmů od Kim Ki-duka, studiem hangulu a četbou korejské ELLE...

To abych věděl, jaké kabelky se nosí :-).

To je totiž ohromně důležité - kdo v Koreji není upraven, není připraven; a naopak :-).  Prozatím vím, že frčí značky jako Burberry, Dior, Zara, Louis Vuitton a něco, co mi překladač přeložil jako "Zlatá husa v oslavě"... Nemáte-li Zlatou husu, klasikou jako je Prada, Gucci či Cartier taky nic nepokazíte. Povídali.

Abych se bez "Zlaté husy v oslavě" necítil příliš méněcenně, případně abych prubl, projde-li mi ohoz značky Takko, podnikli jsme testovací výpravu do tuzemské výspy korejské země a firmy Hyundai - do Ostravy.

Zde se totiž nalézá korejská restaurace Slunce pana Čanga (naproti McDonalda v centru na pěší zóně). Jelikož já již o "krásách" korejského jídla něco věděl, byl jsem tomu moc rád - kdyby bylo nejhůř, pomoc je nablízku a hlady nezahynu.

S modlitbami, aby měli alespoň něco nepálivého, jsme statečně vkročili dovnitř...

A rázem jsme byli jako v Koreji - jelikož jsme tu byli jediné dva evropské ksichty :-).

Z článku ve firemním časopise automobilky Hyundai (mimochodem je dvojjazyčný - česky a anglicky) jsme věděli, že Slunce je rodinná restaurace - o kuchyň se stará pan Čang s manželkou, jejich dvě dcery pak obsluhují hosty. A mluví hezky česky, musím hned říct - takže když člověk něco neví, může se zeptat.

A zde už v několika bodech poznatky z korejské restaurace pana Čanga:

1. Čangovi jsou moc milí lidé.

2. Pro Evropany uvaří týdenní polední menu i v sobotu večer. Jde totiž o to, že jak jsou Korejci tak družní a pospolití, případně rodinní, přistupují tak i k jídlu - tudíž po nahlédnutí do jídelního lístku jsme zjistili, že je koncipovaný zcela jinak, než tomu bývá u nás. Jídla byla rozdělena do dvou oddílů - "Polední menu" a "Večeře a rodinná jídla". Jelikož byla sobota večer, vydedukovali jsme, že to bude asi druhý oddíl... Vzápětí jsme ale zjistili, že v sekci "Večeře a rodinná jídla" se nenalézá nic, co by nebylo pro tři a více osob... Zkrátka přijdete, taťka nebo šéf objedná a všichni se nadlábnou. Porce pro jednoho se nalézaly toliko v sekci "polední menu", co se vaří přes týden. Když ale slečna Čangová viděla, jak jsme početně nedostateční, hned říkala, že můžeme vybírat i z poledních menu. Vcelku nám odlehlo, protože večeře pro šest osob by byla náročná i finančně :-).

3. Jídelní lístek je i v češtině - a navíc je tam každé jídlo vyfocené, aby jeden věděl, do čeho jde. Mně zcela uchvátily nudle, které vypadaly jako gumoví hadi z poutě (nažloutlí a průhlední), s názvem Jabchae - nepsali tam, že by byly pálivé či pikantní, tak jsem do nich směle šel - u některých jídel totiž bylo výslovně uvedeno "v pálivé omáčce"...

4. Ovšem i jídlo označené jako nepálivé donutí silné muže brečet, vytáhnout kapesník a vypít na ex tři koly... Pokud JD přežil, snad v komentáři připojí své dojmy - možná si i vzpomene, jak se ono "nepálivé" jídlo jmenovalo, jako přátelské varování ostatním...

5. "Nepálivé" jídlo se navíc projevuje zákeřně - nejdřív vážně nepálí. Ani choulostivé čumáčky, jako je ten můj - když jsem od JD ochutnal, nejdřív jsem nabyl klamné představy, že bych si to mohl dát příště... No, nedám. Ani JD si nedá :-). Má to totiž takový chuťový ocásek... :-). Shodli jsme se, že zkoušet jídlo samotnými Korejci označené jako "pálivé" je pak asi hotová sebevražda.

6. To, co činí i "nepálivé" jídlo pálivým, se drží u dna - takže odteď nedojídám, protože při posledních soustech jsem i já mocně zapíjel své "dětské" nepálivé nudle kolou a přemýšlel jsem, jestli se všechny korejské děti rodí ohnivzdorné, nebo jim odmala do sunaru přidávají ekrazit, aby si zvykly... Jelikož ale o stůl vedle tiše a spořádaně večeřely dvě cca pětileté děti, rozhodl jsem se být statečný a dojíst do dna. Uff...

7. Jídelní náčiní je k mání i evropské, takže nevládnete-li holemi, můžete použít vidličku. Hole jsou univerzálně asijské jednorázovky waribaši (ty co se musí odtrhnout od sebe), takže se s nimi najíst dá. Mně dokonce slečna Čangová pochválila, jak mi to s nimi hezky šlo :-).

8. Čangovi poskytují i rady lingvistické - takže teď už víme, že nápis pod názvem restaurace se čte Tchejang a je to samozřejmě Slunce v korejštině.

9. Placení - ani náhodou se nesnažte platit každý zvlášť, to je něco, co nepochopí ani milá a usměvavá slečna Čangová. Takový individualismus je asi v Koreji trestný.

10. Krásy korejského záchoda - záchod ve Slunci je evropský, tudíž nemluví a nemá záhadná tlačítka. Je velmi vkusný, s modrými kachlíky a korejským nápisem na vnitřních dveřích, o kterém jsem jenom doufal, že neznamená "Mimo provoz" nebo "Záchod nesplachuje" :-). Ale fungoval, tak to možná byla jen kaligrafická báseň na přivítanou... Těžko říct.

A na závěr zhodnocení jabchae jako takového - odhlédnuto od pálivého "ocásku": Byla to chuť těžko srovnatelná s něčím evropským - snad jen s gumovými hady či želatinovými medvídky. Ty to vážně lehce vzdáleně připomínalo - nejen vzhledem a konzistencí, ale taky chutí. Chytrá brožura s názvem "Krása korejského jídla" uvádí podobný pokrm  pod fonetickým přepisem "Džabče" a překladem "Nudle ze sladkých brambor se zeleninou". Obrázek vypadá stejně jako to, co si pamatuju (nebo co je vidět na neumělé mobilové fotce) - jenže si taky dost dobře pamatuju, jak to slečna Čangová přečetla jako "Jabče".

Tak nevím. Ale asi bych věřil spíš slečně Čangové než přepisu v kuchařce, kterou nepřekládal žádný koreanista, neb je překladem druhotným a to z angličtiny :-).

Sladkému bramboru bych ovšem byl ochoten věřit, neb jsem ho nikdy nejedl, tudíž nevím, jak chutná. Možná jako gumový medvídek - konec konců, oboje je to vlastně jenom škrob, ne?

Záhadou ovšem zůstává, že ač "Krása korejského jídla" uvádí název "Nudle ze sladkých brambor se zeleninou", v surovinách pak je uvedeno 60 g rajčatových škrobových nudlí...

Ještě že od začátku prohlašuju, že ta kniha je významu estetického, nikoliv praktického! Aspoň že ten škrob zůstal stejný...

O vaření toho sice moc nevím, ale zdá se mi, že rajče žádný škrob nemá... No, ještě je tu možnost, že škrob skutečně pochází ze sladkých brambor a rajče je tam na barvu - jako u těch trikolorových vrtulek z Kauflandu...

Každopádně to bylo moc dobré!

P.S.: Dodatečně mě napadlo ještě jedno možné vysvětlení - možná potřebuju vyčistit uši :-)

Jelikož mně se fotka korejských gumových hadů moc nevyvedla, přikládám jednu z netu, abyste si je mohli "vychutnat" ve vší jejich gumovitosti a průhlednosti :-)

Korejské jídlo

O korejské národní kuchyni jdou legendy.

Někteří z vás si možná vybaví, jak se jedna literární postavička snažila Vypravěče přesvědčit, že korejské jídlo je něco, co rozhodně ochutnat nechce - jako odstrašující příklady uváděla bource morušového ve sladkokyselém nálevu a čokoládu s feferonkama.

Přiznávám zde na tomto místě, že jsem bource morušového ve sladkokyselém nálevu skutečně pozřel - a skutečně chutnal jako bakelit. Bylo to při úžasné příležitosti, kdy se Jukiho kolega z práce vrátil z konference o mokřadech v Jižní Koreji (v Changwonu) a kromě fotografií, které byly kromě fotky korejského robotického záchůdku většinou nepoužitelné (kolega je totiž přírodověděc, takže plesal nad spoustou skoro stejných kachen, ptactva obecně a rákosu), a knih, které byly povětšinou nečitelné (byly v korejštině a o ptactvu, kachnách a rákosu), přivezl i nějaký chlast a pochutiny.

No - pochutiny... Byla tam jakási záhadná sušená ryba, sušená (a gumová) chobotnička, řasa barvy zelené, řasa barvy hnědé, čokoláda s feferonkama a bourec morušový ve sladkokyselém nálevu v piksle...

A výše zmíněný chlast - tedy ženšenový likér (se skutečným naloženým kořenem). Ten byl fakt dobrý - i když zlí jazykové nejprve remcali, že to chutná jako naložený celer... Jak rádi se ale pak k likéru vrátili, když ochutnali zbytek!

Takže těžko říct, jestli byl likér skutečně tak dobrý nebo zbytek naopak tak hnusný, ale je nutno přiznat, že bez vydatné pomoci likéru bychom se mnozí degustací pochutin ani neodvážili.

Já tedy jen stěží. Ale nechtěl jsem být za bábovku (a slečinku). Dámské osazenstvo pracoviště se totiž ošklíblo nad vším, načež se pánské osazenstvo chopilo lahve a se slovy "aspoň neubude" se jalo degustovat...

No byl to hnus, velebnosti, jak by řekla Kelišová.

O to víc jsem užasl, když jsem narazil na tohle:

Anotace titulu mi pak zcela vyrazila dech - přiznávám, že už dlouho (a upřímně) jsem se u vědomí vlastních zážitků tak nepobavil:

"Korejská strava je typická pomalá (slow food) a zároveň zdravá strava, která přitahuje zájem lidí po celém světě. Jelikož počet lidí obézních a s nadváhou všude ve světě roste, přibývá i nemocí, jako jsou cukrovka, srdeční choroby a vysoký tlak. Poměr lidí s nadváhou a obézních je v Koreji relativně nižší než v jiných zemích, protože korejská strava je převážně založena na zelenině, obsahuje potřebné cukry, bílkoviny, tuky a není příliš kalorická.

Nemocnice Good Samaritán v Los Angeles v USA vyhodnotila korejskou stravu jako nejvhodnější pro pacienty, co se týče správné výživy, a korejská jídla slouží jako strava pro nemocné. Britské noviny Financial Times citovaly hodnocení WHO (Světové zdravotnické organizace) a konstatovaly, že korejská strava je modelem pro zachování vhodné a vyvážené výživy. Americký časopis Health (Zdraví) nedávno propagoval korejské kimči jako jedno z 5 celosvětově nejzdravějších jídel.

Korejská potravinová kultura poskytuje typický obrázek této země a je rovněž tržním produktem o vysoké hodnotě. Propagace potravinové kultury přes oceán zvyšuje export zemědělských výrobků a potravin, udržuje národní ekonomiku a vylepšuje obrázek země. Japonsko, Itálie, Thajsko a jiné země se rozhodly podporovat své potravinové kultury jako národní strategii a snaží se předkládat svá jídla na stoly spotřebitelů po celém světě. Korejská vláda vynakládá veškeré úsilí na propagaci korejského jídla jako jídla světového. Příkladem je projekt standardizace názvů korejského jídla v cizích jazycích. Na základě tohoto cíle, tedy globalizace korejského jídla, korejská vláda, akademici a výzkumní experti vytvořili výbor a věnovali mnoho času a úsilí projektu nazvanému Výzkumný a rozvojový projekt pro standardizaci korejské kuchyně. Výsledek projektu v této knize standardizuje recepty, takže korejská jídla může snadno vařit každý cizinec. Kniha rovněž uvádí různé příběhy o korejských jídlech a jejich složkách, aby přitáhla zájem lidí ke korejské kuchyni. Výsledkem těchto snah je, že máme tu čest publikovat tuto knihu a distribuovat ji po celém světě v místních jazycích."

Zatoužil jsem se stát členem týmu globalizace korejského jídla a tak jsem si kuchařku pořídil - za účelem studijním, nikoli praktickým:-). Také za účelem estetickým. Neb jak sám název napovídá, jde o krásu. Korejské chody možná nejsou poživatelné, rozhodně jsou ale krásné.

Titul nelže - co recept, to celostránková barevná fotografie na křídě. Neuvěřitelné aranže uměleckých rozměrů aneb kulinářské umění vizuálního typu.

Nelhala vlastně ani anotace - rozhodně v tom, že v Koreji není mnoho obézních občanů. Ochutnal jsem jejich kuchyni a plně to chápu :-).

Ovšem též jsem prozřel a zjistil jsem, že díky kolegovi přírodovědci jsme už tak dietní korejské kuchyni ještě víc ukřivdili - ony patrně všechny to hnusy (kromě likéru a čokolády) byly určeny k další tepelné úpravě... Patrně. Čert ví, když jednou ze soulských specialit je nasekaná živá chobotnička, co se ještě hýbe, namočená do česnekové pasty...

Kdo by nebyl do týdne hubený, že...  :-)

Botičky v KLDR

Carrie Bradshawová by měla zajet do KLDR - zrak by jí přecházel!

Vzhledem k debatě na téma boty a sandály, co jsem tak nějak celé léto neustále s různými motivy aktualizoval na blogu, mi JD zaslal následující článek o obuvnickém průmyslu v KLDR, samozřejmě včetně fotek Milovaného Vůdce a jeho oblíbených botů :-). Bohužel se mu nepodařilo najít fotku vojáka, který stojí na stráži v růžových gumácích. No, naštěstí se v článku píše, že boty z KLDR zaplavují Evropu, takže co nevidět budou tyto obrázky zajisté k vidění i u nás. Čučche je věčné!

Zde tedy článek:

(pro zájemce znalé azbuky a jazyka ruského odkaz na originál: http://www.juche-songun.ru/joomla/index.php?option=com_content&view=article&id=761:-----qq---&catid=1:latest-news&Itemid=50)

Čučchejská Korea dá Evropě vysokokvalitní tenisky a gumáky

Čtenáři se ptají na obuvnický průmysl Koreje. Tato otázka není ani zdaleka zbytečná. Jak víme, Severní Korea je daleko vepředu před kapitalistickými zeměmi v oblasti módy a nutno říci, že evropští spotřebitelé se přeorientovávají na obuv čučche. Kamkoliv se podíváte, praktickými příklady se to v Evropské unii jen hemží – od z nedávné doby módních lehkých tenisek (již dlouho předtím populárních v KLDR) až po nové vzory nejstylovějších gumových holínek. Takové množství barevných bot přicházejících z KLDR, se jeví jako nový módní trend pro evropské masy.

Ve struktuře výroby spotřebního zboží v KLDR hraje obuv důležitou roli a zvýšení výroby obuvi je důležité pro zlepšení životní úrovně národa. Navíc k uspokojení rostoucí poptávky lidí, je potřeba vyrobit ještě lepší obuv různých typů a pro různé účely. Proto je v obuvním průmyslu KLDR sestaven realistický plán, který se plní bod po bodu.

Existuje mnoho společností, které vyrábějí boty obuv z kůže a jiných materiálů. Pro rozšíření sortimentu v závislosti na poptávce dle pohlaví, věku, sezóny a zaměstnání, je nutné modernizovat výrobní postupy na vysoké úrovni.  Především proto v posledních letech díky tvrdé práci odborníků a dělníků v obuvnickém průmyslu došlo ke zlepšení  výrobních linek v obuvních závodech a k procesu zavádění technologie CNC*.

Velké úsilí bylo vynaloženo k vyrobení obuvi, která splňuje moderní estetické cítění a vkus obyvatel a vyniká lehkostí a odolností. Zejména se řeší vědecko-technické otázky vedoucí ke snížení hmotnosti obuvi, aby byly letní tenisky ještě pohodlnější pro pracující lid. Na podešve se používají syntetické materiály. Dříve se používaly jen experimentálně, v omezené míře, ale dnes se již vyrábějí průmyslově. Velmi úspěšně se používají uretanové podešve. To umožňuje vyrábět lehkou ženskou obuv s vysokým podpatkem.

V obuvních továrnách v Potonggangu a Pchjongjangu a v Sunčchonské, Hoeryongské a Vonsanské továrně na kožené boty byly navrženy postupy masové výroby různých druhů lehké a krásné obuvi.

Vysoko drží pochodeň lehkého průmyslu v boji za lepší životní podmínky Sinidžuská obuvní továrna v provincii Severní Pyongan. Pracující v dílnách, vyrábějících sportovní obuv a lisované gumáky, kde byl završen proces modernizace výrobních procesů, usilují o zvýšení technické kvalifikace, hospodárně pečují o zařízení a vkládají celou svou duši do každého vyrobeného produktu.

Aby bylo možné dosáhnout ještě větších úspěchů, správa továrny organizuje výrobu tak důkladně, aby zabezpečila nepřetržitost ve všech procesech výroby – od zpracování surovin až po dokončení výroby. Při tom zvláštní pozornost věnuje hnutí za technologický pokrok k rozšíření sortimentu a zvýšení kvality na vysokou úroveň.

Dělníci a inženýři dílny na výrobu podešví opíraje se o tvůrčí um a sílu kolektivu, sestavili konkrétní plán celkové modernizace výrobních procesů a nyní řeší technické otázky. V současné době továrna provádí sériovou výrobu obuvi, která odpovídá vkusu obyvatelstva, je krásná na pohled a je různého druhu. Zboží je včas dodáváno spotřebitelům a má u nich dobrou pověst.

 * CNC je onen legendární stroj opěvovaný ve stejnojmenné sverokorejské písni - viz můj příspěvek Hudební duel :-)

Jak krásně vyrůst

Tohle prostě musím...

Můj zbožný obdiv k darům korejské země už je asi dostatečně profláklý - patrně i co se chlapecké a pánské populace týče :-).

Nejzbožňovanější modlou pak pro mě byl vždycky Kim Jae Joong (přezdívaný Hero) z DBSK. Kdybych byl císař Hadrián, prohlásím ho za boha, stejně jako on prohlásil Antinoa.

Narcistně jsem k němu vzhlížel a nechtěl jsem nic míň (či víc:-)), než vypadat jako on... (A to je, milí přátelé, rozdíl mezi holčičkou a narcisistickým chlapečkem - já nechtěl, aby byl tady a aby mě miloval. To v žádném případě! Vždyť by byl hezčí než já - a hádali bysme se o zrcadlo!) 

Myslím, že kdyby se Hero narodil dřív, rozhodně by ho někdo za boha prohlásil - v současné Koreji by podle jeho ksichtíku mohli přinejmenším navrhovat panenky...

Ano - tohle je živé! A k vidění v požehnané korejské zemi...

Tenhle image (on Hero těch účesů taky vystřídal spoustu), jak asi zasvěcení vědí, byl taky inspirací pro jistou postavičku z vyprávění Vypravěče... 

Ale bohužel i ti nejroztomilejší korejští chlapečci jednou musí vyrůst - tam to sice trvá kapku déle, protože oni v Asii všichni vypadají nějak mladší, ale i v Zemi jitřní svěžesti ta chvíle jednou nastane... A člověk si říká: Co asi může vyrůst z něčeho tak roztomilého, že to vypadá jako plyšová hračka? A chci to vůbec vědět?

V Herově případě by to byl hřích nevědět. Matka příroda (nebo korejští bůžci, kteří si ho pěstují) se zkrátka rozhodli, že tenhle prototyp korejského princátka zachovají i nadále - ovšem v poněkud mužnější podobě.

A vůbec to není na škodu - posuďte sami:

Takhle vypadá Hero teď. A já myslím, že jsem se zamiloval. Tohohle pána bych rozhodně odnikud nevyhodil - ani z postele, ani od zrcadla... Přijde mi takový "bondovitý" :-).
Taky už teď točí filmy a fotí pro korejské vydání ELLE...

A zde je odkaz na celý photoshoot pro ELLE, kdyby byl zájem - skutečně stojí za to, titulek je "Lyrical Killer":-): http://elle.atzine.com/elle/elleweb_template_fashion.iht?contId=B11_20110225_08300

nebo tady (některé fotky se totiž liší):

http://kokokoreano.com/2011/03/01/jyj-kim-jaejoong-styled-as-a-killer-in-elle-korea-photo-shoot/

Myslím, že duchovní propojení na opačný konec světa nějak funguje - Vypravěč by mohl mít radost. Zdá se, jako by v Koreji věděli, pro koho byl malý Hero modelem...

P.S.: Nad tím kabátem slintám taky... Nevíte někdo, kde by člověk sehnal březnovou korejskou ELLE? :-) Ale vážně!

Křesťanství a módní doplňky aneb kamenná krása Kroměříže II.

Pro archanděla Michaela jsem měl vždycky slabost - on to totiž není jen tak lecjaký anděl, co by drnkal na harfu, je to bojovník, vrchní velitel nebeských vojsk; dle pravomocí, které má, a záležitostí, které vyřizuje, je de facto moderní terminologií řečeno "elitní agent Jeho Veličenstva" :-).

Podle nebeské hierarchie je nejvyšší nebeský kníže, nejmocnější bytost po Bohu - anebo, jak to nazval JD - "Viktor Čistič" - jelikož to byl on, kdo podle legendy srážel z nebes Luciferovy zastánce i Lucifera samotného, s výkřikem: "Kdo je jako Bůh?!" 

To prý taky znamená jeho jméno, které je hebrejského a babylónského původu - "nejmocnější posel, který je jako Bůh".

A je krásný.

Možná proto také císaři Hadriánovi nevadilo, když jeho sochu papež Řehoř Veliký umístil na jeho mauzoleum v Římě - které Hadrián nechal postavit pro sebe a svého sličného milence Antinoa... Mauzoleu se od té doby říká Andělský hrad a dřív tam sídlili papežové. (Mimochodem: vždycky jsem přemýšlel, jestli tam Hadriána nechali pohřbeného nebo ne - a jestli je případně strašil :-)... No, možná ne, možná by si naopak až moc dobře rozuměli - s kroměřížskými arcibiskupy by si tedy Hadrián rozuměl určitě.).

Tohoto krásného archanděla totiž mají na nádvoří kroměřížského zámku - to jsem dopředu ani nevěděl, neb jak na adresu zdejších soch pravil JD: "všichni ví, že tam jsou, málokdo ví, jak vypadají a nikdo neví, kdo je autor..."

Ale jelikož jsem škemral, tak to JD nakonec vypátral (obrátil se na kamaráda historika, který za mírnou úplatu jednoho piva zašátral v materiálech a kýženou informaci objevil - čímžto oběma děkuji za podstoupené oběti) - a tak tedy mohu napsat, že sochy vznikly v letech 1901 - 1902. Na návrh kroměřížského architekta Jana A. Becka je vysochal také místní kroměřížský občan - sochař Ferdinand Neumann (1858-1920). Asi byl ve své době celkem lokálně slavný, protože prý dělal i dva oltáře na Hostýně a taky cosi na Velehradě, v Rožnově atd.

Nebyl bych to ale já, aby mě na archandělovi nezaujalo něco zcela jiného než jeho náboženský význam vítěze nad Satanem - a to jeho boty. Má úchvatné a vkusné sandály s mašličkama!
No, posuďte sami, přikládám detail:

Kdysi, když jsem ještě poskakoval po londýnském Soho, jsem měl velice podobné - s vínově červenými hedvábnými mašlemi (jen se nešněrovaly tak na vysoko, končily o jeden stupeň níž, tam, kde je druhé překřížení...). No jo, pro boty mám zkrátka slabost - a tyhle jsem miloval. Slabost se projevuje třeba tak, že jsem je koupil, donesl domů, a pak jsem teprve zjistil, že nevím, k čemu je budu nosit, když nemám v šatníku vůbec nic červeného :-)

No, ale zpět k estetice - tedy té kroměřížské. Mašle měli arcibiskupové patrně stejně jako já v oblibě, jak jsem se ujistil hned vzápětí při pohledu na balustrádu:

Koncové kamenné koule (oblíbený barokní stavební prvek) byly zdobeny mašlemi! A na schodišti taky!

Zkrátka - u zámku nenajdete koule bez mašlí... 

Nikdy předtím jsem to ještě neviděl, ani v literatuře - všude jen koule nebo piniové šišky... to je takový ten druhý používaný ozdobný prvek, kterému ovšem já říkám ananas... Protože když jsem byl menší, tak jsem si myslel, že to ananas je, a zblbnul jsem i svého vzdělaného bratra, který by to vědět měl :-). V Londýně totiž měli kamenný ananas, obzvláště v Lambethu, snad na každém rohu a sloupu - a jelikož britské impérium mělo rozsáhlé kolonie, odkud si ananasy dováželi, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného... jen jsem pořád dumal, který panovník měl ananas tak v oblibě, že ho dal všude tesat, anebo jestli to byl počátek propagace a marketingu nějaké dovozové firmy... 

Ač tedy jsem byl posléze ujištěn, že ono nákončí se jmenuje piniová šiška, alespoň v případě Londýna tvrdošíjně trvám na ananasu - místní "piniové šišky" totiž vypadají jinak než ty evropské, buď jsou hóóódně rozvinuté anebo  to zkrátka je ananas!

Kde by taky Londýňan přišel k piniové šišce, proboha?!

V Kroměříži neměli rádi ani ananasy, ani piniové šišky - zato mašličky ano...

Jak říkal desátník Klinger: "To je velmi vkusné, aniž by to bylo sprosté."

S klikovou hřídelí do UNESCO!

Viděli jste někdy barokní kašnu, na níž se nachází muž se zalomenou klikovou hřídelí a žena s elektrickým izolátorem? Ne?

Tak to jste nebyli v Kroměříži v Květné zahradě... anebo byli a koukali jenom po kytičkách...

Velká škoda!

Pan Werich kdysi pravil: "Ono to baroko není špatné pro oko..."

A já musím souhlasit, zvlášť po sobotním výletě do Kroměříže, kde jsem zjistil, že baroko nemusí být jen nahé ženy opulentních rozměrů :-).

V tomto Bohem požehnaném městě, které patřilo olomouckým arcibiskupům, je to naopak samý nahatý chlapeček - s křidýlky i bez křidýlek, s delfínem, džbánem, rohem hojnosti... Zkrátka jak si pánové arcibiskupové za baroka vyvzpomněli a pan sochař Michael Mandík vysochal... A nesochal jen baculaté andílky, ale také pánské gay dvojice, které maskoval za snadno průhledným označením "Zápasníci"... Nevím, skutečně se mi nezdá, že by pánové zápasili:-):

Lidově se těmto sousoším (umístěným v kroměřížské Květné zahradě) přezdívá "Anál" a "Orál"...

"Anál"

"Orál"

(Bohužel bylo dosti nevábné počasí, takže šedé sochy na pozadí šedého nebe nijak moc nevyniknou... Ale myslím, že alespoň něco vidět lze :-)).

I při pohledu zezadu skýtají Zápasníci č.2 (tedy "Orál") zajímavý pohled:

Kdo raději chlapečky než zralé muže, taky nepřijde zkrátka - stačí se porozhlédnout po barokních kašnách, na které je zdejší městská památková rezervace vskutku úrodná:

Amorci v Podzámecké zahradě

kašna na hlavním náměstí

kašna u barokního kostela

Nebo na fasády budov - zde Česká spořitelna na hlavním náměstí:

Moc pěkné město to je.

Nyní však odhalím tu hlavní bombu - muže se zalomenou klikovou hřídelí... Ale pěkně po pořádku:

Bylo nebylo... v srpnu 1664 přichází do Kroměříže nový biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcornu (1624–1695). Ve městě zpustošeném třicetiletou válkou se rozhodl vybudovat nejen reprezentativní zámecké sídlo, ale také zahradu dle tehdejších vzorů. Nyní je Květná zahrada jedinou dochovanou zahradou tohoto typu ve světě. Ostatní zahrady založené ve stejné době časem zanikly nebo byly postupně upraveny v jiném uměleckém slohu.Květná zahrada byla společně se zámkem a Podzámeckou zahradou v prosinci 1998 zapsána na Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a to včetně fontán:

Lví fontána

fontána Tritonů

Lví fontána je jedním z nejhodnotnějších sochařských děl dochovaných v zahradě. Spolu s protilehlou fontánou Tritonů ji vytvořil Michael Mandík (1640–1694) původem z Gdaňska.

V době, kdy byla zahrada využívána spíše k hospodářským účelům, došlo k jejich přemístění do Podzámecké zahrady. Na své místo se vrátily při obnově zahrady v 50. letech 20. století. Zatímco Lví fontána zůstala v původní podobě, pouze bylo nutné zhotovit nový bazén dle historických předloh, z fontány Tritonů zůstala zachována jen horní vana s trojicí Tritonů troubících na lastury.

Původní dřík, zdobený čtveřicí satyrů, se nedochoval a byl v roce 1954 nahrazen čtyřmi alegoriemi Průmyslu a Zemědělství pojatými v duchu socialistického realismu sochařem Zdeňkem Kovářem (1917–2004).

A tak zde můžeme nalézt muže s klikovou hřídelí, ženu s elektrickým izolátorem u nohy a držící v ruce blesky, muže se snopem obilí a paní, co "meje kozy" a u nohou má hrozen...

Muž se zalomenou klikovou hřídelí ovšem vede :-).

Zde detail ( mezi jeho pravou nohou a vedle klečící ženou možno spatřit zmiňovaný elektrický izolátor - opravdu to není lastura :-)):

muž s klikovou hřídelí