Dneska ráno mě probudily divné zvuky. Takové skoro záhadné a ještě záhadnější. Ty záhadné zněly jako když se trhá papír, ty ještě záhadnější jako když někdo hraje kuželky. Zvuky nového bytu.
Užasle jsem otevřel oči.
Juki už byl samo sebou vzhůru jako vždycky, garsonkou vonělo kafe a koláčky, leč bratr nebyl ve sprše, jak tomu je skoro pokaždé, když ráno otevřu oko, alébrž seděl na zemi na linu uprostřed změti sešitů a rozškubaných papírů a něčemu se potutelně usmíval. Pak vzal další papír - a ryc!
Zvuk č.1 identifikován.
"Co to děláš?" zeptal jsem se ho užasle.
"Likviduju archivy KGB," pravil Juki bodře. "Ale protože jsem chudý, provádím skartaci ručně - posluž si, je to úžasně relaxační..."
Vyjel jsem z pelechu rychlostí řízené střely. Zlikviduje svý starý deníky dřív, než si je stihnu přečíst, to je ovšem podlé!
"Člověk se musí k minulosti postavit čelem a chlapsky - rozškubnout ji jako hada," zafuněl Juki udýchaně a mohutně zabral na dalším svazku listů. "Samozřejmě ty zářné chvilky, kdy jsem tě na chviličku ukradl a byli jsme spolu, ty zachováme... stejně tak jako intelektuální perly zářného ducha malého chlapečka a jeho ctěného bratra, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit... Můžeš to přepsat a hodit třebas na blog, ať se národ pokochá - ale neuváděj detaily, ať mě nezavřou... Zbytek ovšem - tradá do stoupy! Pryč se záznamy a pohledy cizích lidí - případně i nás samých, když se sami za sebe stydíme... Nechce se mi věřit, že tenhle člověk jsem byl já! Blbost!"
"Kterej?" zeptal jsem se zvědavě a usedl za bratrem.
"Ten, co si odmítal připustit, že má slabost pro malýho kluka - a místo toho si vyšukával mozek z hlavy s kupou ženskejch a pak se málem pro spásu vlastní duše oficiálně zasnoubil... Já byl ale vůl, koťátko - můžeš mi odpustit?"
Obrátil oči pateticky k nebi a pak na mě spiklenecky mrkl. Celej on - aby se nikdy nedalo poznat, co je sranda a co vážně.
"Domácí skartace" nakonec byla super zábava - a když nás navštívil Jukiho kamarád Libor, tak ještě lepší, neb bratr se rád předvádí :-). S čímkoliv, i se mnou.
Teďka se rozněžňoval u svých dávných zápisků z cest (hory a lodě), pročítal je s patetickou slzou v oku a plánoval je cenzurně upravit a stylisticky přefabulovat, by byly zachovány pro budoucí generace.
"Dharmové perly, přátelé! Nebo tuto - já na poli teorie umění: poznámky k UMAK-ARTu! - Ovšem ten zbytek... až je mi trapno - zastydle pubertální výlevy řízlé pornografickými zápisy nevybočujícími z mezí normy... Nečum, prcku! To jsem nemohl napsat já - vyloučeno! Bože můj, co je to tady - verše?!?! Zabte mě!!! To musí být podvrh - takhle patetický jsem přece nikdy nemohl být!"
Já souhlasně přikyvoval - a i Libor patrně zpytoval svědomí, protože se nechal slyšet: "Ehm... začínám přemýšlet, že asi co nejdřív navštívím své stařičké rodiče a proberu bordel ve svým starým pokojíku... Každej jsme nějakej a co kdyby mě třeba zejtra přejela tramvaj? Mé drahé příbuzné by při likvidaci mých písemností zajisté klepla pepka..."
"Pubertální zastydlosti?" opáčil Juki vesele.
"Vesměs o tobě, drahouši," ušklíbne se Libor.
"Není možná - opravdu? Jsem polichocen!" bratr na to - a řek bych, že to fakt myslel upřímně.
Vážně super zábava - razili jsme hesla jako "Skartace není legrace" a "... ideální na takové to domácí skartování, však víme!"
Jo - a abych nezapomněl: záhadné zvuky č.2. Sousedka v horním patře snad hraje v bytě kuželky. Nebo kutálí po zemi lešeňový trubky. Prozaik Libor si myslí, že to jsou levné posuvné dveře z Polska (známe to z Wachka, že - polský, ale levný :-)). Čert ví. Záhadou zůstává, jak taková jedna osaměle žijící paní středního věku dokáže vyprodukovat takovej vyrvajs.
Žádné komentáře:
Okomentovat