Lom světla

by JUKI

V Londýně se báječným způsobem fotografuje.
Je tam totiž jedinečné světlo, dané zvláštním druhem oblačnosti, blízkostí oceánu, vlhkostí vzduchu... Všechny londýnské fotky, které tu uvidíte, budou až na vzácné výjimky z Bannyho tlapek. Chtěl jsem to zdůraznit, protože asi budou specifické.
Slunce je v Londýně takové medové... zvláštní. Tady se pak známí Bannyho často ptali, jestli používal filtr. Nepoužíval. Jeho fotky, to je autentický Londýn. Bez filtru, úprav ve Photoshopu, čehokoliv.
Asi na to bude mít chlapeček kapku talent. Oko. Všechny jeho fotky jsou stejné, jako když zmáčkl spoušť. Nedělá výřezy, nevybírá jednu fotku z tří set. Fotí si po svým:-). Jednu, nanejvýš dvě možnosti, většinou ale jednu.
Zní to zvláštně - zvlášť pro někoho, kdo o fotografování něco ví - ale je to tak. Vysvětlení je ovšem prosté - Banny má "oko", o fotografování jako takovém neví nic. Filtry nepoužívá, protože to neumí. Fotky neupravuje ze stejného důvodu:-).
Dokonce ani nemá vlastní foťák. Na takový, jaký by ho byl hoden, jsme neměli zbytný peníz, a co s nějakou plečkou, že. Banny nejčastěji fotil půjčeným aparátkem od mého kolegy historika, který má stroj určený k fotografování architektury. Tedy budov - a Banny pravda fotil povětšinou jen "baráky" (jak znechuceně říkala babička, protože nebylo co ukazovat kamarádkám). Lidí uvidíte pomálu - asi jen ty, co mu omylem vběhli do záběru:-).

Pro dobrého fotografa tedy jeho fotky občas nejsou dokonalé, ale já je mám raději než ty sebedokonalejší od jiných lidí, kterým chybí Bannyho pohled. Ty mohou být ostré do posledního pixelu, ale často jim chybí duše. Jsou dokonalé - akorát že nechápete, proč byste se na ně měli vůbec dívat...

Studie v modré :-)

Studie v bílé

Fialová:-)

Vezměte dítě do muzea :-)

by JUKI

A pokud to muzeum bude British Museum a to dítě Banny, nadosmrti vám budou příbuzní vyčítat, že jste ho přivedli na zcestí :-).
No - ani nevím, jestli sem ten smajlík vlastně patří, je to krutá realita. Jednoho červnového dne, tuším, že to bylo léta páně 2006, jsem vzal Bannyho, tehdy ještě vážně malého a nevinného (snad!), pěkně za tlapku a dovlekl ho do Britského muzea, protože už tehdy mě napadlo, že bych mu zkusil domluvit nějakou zdejší (londýnskou) školní docházku - a to na kvalitní škole bez British Museum prostě nejde. Jestli netušíte, tak jedním z nejstěžejnějších a nejprestižnějších předmětů britských škol jsou tzv. Classical studies - tj. Řecko+ Řím; nejen historie, ale taky jazyky (oba!), reálie, kultura atd. U nás na základkách tedy rozhodně věci zanedbávané, o víceletých gymplech se taky moc dobré slovo ztratit nedá.
Rozhodl jsem se tedy Bannyho dovzdělat a začít římskou expozicí Britskýho muzea.
Zatím to zní hezky, což o to... Ale jak jsem měl tušit, že v akci Objekt in Focus (tedy jeden exponát ze sbírek, na který se upře pozornost a roztočí se kolem něj kolotoč samostatné výstavy, přednášek, doprovodných akcí atp.) zrovna vytáhli Warren Cup - tedy Warrenův pohár!
A jak jsem měl vůbec tušit, jak Warrenův pohár vypadá, když se tyto akce pořádají právě proto, aby něco takového význačného, leč dosud opomíjeného (z jakýchkoliv důvodů), vytáhli na světlo boží!
Bez dlouhých tlachů - Warrenův pohár vypadá takto:

A druhá strana:

Co budu říkat - Bannymu bouchalo srdíčko tak, že jsem to slyšel na metr od něj, oči měl jako v horečce...
Pravda, odmítl jsem mu koupit repliku 1:1 za 45 liber (za to jsme tehdy dokázali týden jíst, pokud Banny nechtěl nový boty nebo plyšový uši:-)); ale poučnou brožuru a pohledničku jsem mu koupil. Jen jsem mu zakázal poslat ji domů babičce, aby tu nebohou starou paní neklepla pepka - a mě klepeta mravnostní policie.
Fotky jsou naskenované z oné muzejní brožurky za 5 libroší, tudíž za ně děkuji Britskému muzeu - instituci, o níž rád říkám, že Bannymu otevřela oči ještě předtím, než v Soho objevil erotické mangy :-). Ale o Shinobu kokoro až příště.
Banny byl jenom smutný (kromě toho, že nemá Warrenův pohár jako takový), že i otevření Britové vyvalili pohledničky pouze s "dospělou" stranou... Jemu se samozřejmě víc líbí ta dětská.
Jenže - ani Britové nerisknou soudit se s polovinou světa, že. Dětská strana je jen uvnitř brožury - a samo sebou na originálu.
O lásce, kterou dítko školou povinné zahořelo k Britskému muzeu, asi netřeba hovořit.
V roce 2008 jsme se pak dočkali obří výstavy o císaři Hadriánovi a jeho milenci Antinoovi...

P.S.: Tak co, Sebastiánku - vyprovokoval jsem tě dost, abys něco londýnského přidal? :-)

"Yaoi" text v české akční fantastice!

Ano. Skutečně - taková kniha existuje! Publikovaná oficiálním nakladatelstvím. Kdyby se nejednalo o brožované vydání, mohl bych užít slov Jukiho známého a říct "zrobena v prknech"!

Martin Moudrý: IUSTUS (1.+2.)
Martin Moudrý je kmenovým autorem nakladatelství Leonardo, tvůrcem úspěšných knih a dílovek jako Temné záblesky, Konec křížů či Devátá sféra.
Termín yaoi jsem ale dal do uvozovek, protože IUSTUS je hlavně a především akční fantastikou, čímsi až blízkou Constantinovi (a ten byl mimochodem v anglické komiksové předloze bisexuální :-)).
O čem tedy IUSTUS je? O hrůzách a krutosti světa, o bezpráví, na které se už nemohl dívat jistý Loki a svou moc předal jednomu smrtelníkovi...
Na zadní straně prvního dílu se můžete dočíst:


Potkali jste ho někdy? Muže v šedém obleku s očima staršíma než čas? 
Ne, myslím že ne. To už byste totiž byli mrtví. 
Byl strašlivější než Smrt, hrozivější než věčnost a nesmiřitelnější než celá Devátá sféra dohromady. Ale nic netrvá věčně. 
Teď se smí jen dívat. Na tupé ovce, v něž se změnilo Hospodinovo stádo. Na zlo, nenávist a  hnilobu prosakující světem. Má to všechno jako na dlani a trpělivost nikdy nepatřila k jeho silným stránkám. 
Nechtěl bych být ve vaší kůži, vážně ne. Protože tenhe svět... 
... se změní."

A u druhého dílu:

"Pokusili se ho zastavit. 
Pokusili se ho ovládnout. 
A teď by se měli pokusit přežít. 
Hluboko v supertajném komlexu se Iustus snaží dostat na svobodu a myšlenky na pomstu jej pohánějí kupředu. Netuší ještě, že problémy s vládou Spojených států budou tím nejmenším, s čím se bude muset vypořádat. 
Protože je tady svět, který ho stále ještě potřebuje. 
A jsou tu i světy za ním. 
A je tady i ten, který chce to vše spálit jediným nekonečným plamenem. No a pak ... 
Je tady ještě Meika.
Vy a Iustus máte vlastně jednu věc společnou...
Nemáte ani ponětí, co vás v této knize čeká."


A Meika je právě ten důvod, proč jsem v úvodu užil přeneseného označení z japonských mang s gay erotikou.
Iustus, náš hlavní hrdina, je totiž bisexuální - nejdřív je tedy obyčejně heterosexuální, ale vše se začne měnit ve chvíli, kdy potká 15ti letého Meiku - který mu připomíná "kreslenou postavičku z mangy".
Příběh vztahu Meiky a Iustuse ale není jenom nějaké erotické povyražení v akčním ději nebo "love story" vycpávka, Meika má totiž dar, bez něhož by Iustus své poslání jen těžko dokázal splnit... Meika má vlastně mnohem, mnohem víc...
Nechci ale prozrazovat finální rozuzlení, protože to je vážně bomba.
Opravdu.
Originální, brilantní, dech beroucí (včetně Ježíše v Pekle).
Ještě tejden jsem z toho byl pěkně na větvi (myšlenkově i pocitově).

Iustus vážně stojí za přečtení.
V diskuzích sice můžete narazit na názory různých homofobních kterénů, kterým vadí "pedo-gay" zápletka", ale to jsou vážně malicherní hňupové, kteří nepochopili hlavní příběh.
A to je jeden z důvodů, proč tady tak lobbuju za pana Moudrého - myslím, že o téhle knize se dost málo ví. Hlavně v kruzích, kde by její originalitu dokázali ocenit.
Co si budeme namlouvat, valná většina českých chlapů je úzkoprsá a homofobní. Takže moc nadšených recenzí z tohoto kruhu se nedalo čekat - ač předtím za Konec křížů či Devátou sféru vynášeli autora až do nebe.
Ale tam si jim nedovolil sahat na jejich zavedená klišé, že jen ženy v nesnázích mají nárok na hrdinovu pozornost a pokud to nemá čtverky kozy a není to blond, nestojí to za záchranu či rozptýlení.

Meika je blond :-). Ale tuhle narážku na klasické schéma asi testosteronové mozky nepochopily.

A tak mi nezbývá, než složit velký hold panu Moudrému - nejen za jeho skvělou knihu, ale hlavně za jeho odvahu.
A poděkovat naší báječné tetě, která pro nás tuhle knihu objevila... Přečetla si citované pasáže ze zadní strany a usoudila, že to bude fajn. A jestli se jí kniha líbila?
MOC!
Naše teta totiž není heterosexuální chlap, ale báječná a otevřená dáma. Bez předsudků.
Což takový dáreček, jako jsem já, dokáže obzvlášť ocenit :-).

Londýnské obrázky

by Juki

Několik let jsem žil v Anglii. Přesněji řečeno v Londýně, neboť jak jsem se neustále přesvědčoval, Londýn není Anglie. Londýn je svět sám pro sebe, střed vesmíru, srdce Impéria.
Otevře se ale málokomu. Přijedete-li jako standardní turista, nepoznáte z něj ani zlomek, protože to, co uvidíte, není Londýn. To je to, co my Londýňané předvádíme turistům, aby nám do skutečného Londýna nelezli.
A nejde jen o čas. Jde o vás samotné. Někdo může v Londýně bydlet léta, může se tam i narodit, aniž by tam skutečně žil...
A někomu stačí pár hodin. Jako třeba Sebastiánkovi. Ten byl v Londýně doma od chvíle, kdy se na Victoria Station poprvý nadechl toho jedinečnýho, neopakovatelnýho vzduchu.
Po pár dnech ukazoval Londýn on mně...

Místa, o kterých jsem netušil, detaily, kterých bych si nikdy nevšiml... Genius loci, duši místa. Když vždycky po prázdninách odjel, to město kolem mě jako by trochu pohaslo a ztratilo ze svého třpytu...

Pochopil jsem, že Banny teď tak "sjíží" Asii především proto, že se mu po jeho městě příšerně stýská. Došlo mi to včera večer, když jsem si chtěl pustit legendární koncert Davida Bowieho z Hammersmith Apollo 1973 a on nejdřív vyhrkl: "Pamatuješ, jaký tam mají u východu z metra hambatý pánský sochy? A tu kavárnu v BBC Studios u řeky... A..." A pak se otočil na patě a odešel a já ho po čase našel sedět na zemi u linky se sluchátkama v uších a zaťatýma zoubkama, aby "nebyl bačkora a nebrečel"...

Takže to začnu já - a budu doufat, že Bannyho obrázek Londýna moc nepokřivím, dokud on nebude mít dost sil, aby vám tu blýskavou vitráž předvedl v celé její kráse...
Lehkost londýnského vzduchu, vůně, cinkot skla a porcelánu, blankyt letního nebe nad střechami, med slunečních paprsků... náš byt nad Starbucksem v Soho, vitráž poskládaná z oken kaváren, skleněných korálků a blyštivých pozlátek; rušné centrum plné vůně koláčků a kávy, pohodlná křesílka za prosklenými stěnami, čerstvé pečivo, noviny a časopisy, vytahované rolety obchodů, květinový market v Soho, Carnaby street, kočka na parapetu mnouřící oči ve slunečním jasu... Banny vždycky říkal, že i kdybych mu zavázal oči, podle vůně by poznal, kde přesně v Londýně je... Lambeth voní jinak než Soho, nábřeží má svou vůni, Canary Wharf, Bloomsbury, nástupiště metra... ale všude poznáte, kdy je příliv - Temže zavoní mořem....

Ale dost slov - drobná vizuální ochutnávka:

Déšť a slunce, typická londýnská imprese:-)
(foceno ještě když jsme bydleli v Lambethu)

Kensingtonské uličky

V obchodě vedeném gayi musí být i květináče stylové :-)

Dostal jsem dárek...

Tenhle úžasný obrázek, jako příspěvek do mé sbírky. A ani nebyl od bratra!
To ale nebyl důvod, proč mě to tak ohromilo - znáte pocit, když zjistíte, že hluboké tajemství vašeho dětství je asi obecnější neřest?
Když mi bylo pět let, dostal jsem totiž velkého plyšového medvěda - byl přesně tak velký, jako jsem tehdy byl já. Taky hnědého. Od Jukiho, který odjížděl do ciziny do školy. Prý aby se mi nestýskalo, když bude pryč. Říkal jsem mu Brácha... a spával jsem s ním přesně takhle...:-)
Zkrátka mi ten obrázek vyrazil dech... člověk si sice nemyslí, že je jediné takhle hříšné děťátko na světě, ale ta podoba...






Aktualizováno!

S dárečky se roztrhl pytel - takže děkuji moc Ďurimu a Kissakimu!

Sbírka se mi utěšeně rozrůstá :-)

A máme tu jaro...

Definitivně. Sakury kvetou, bratr pietně uložil boty na běžky do krabice, nostalgicky zamáčkl slzu v oku... Alergici kýchají a smrkají, naše předrahá teta takřka nevychází z domu. I mě poskákala jakási rýma a kašel, čert ví odkud... Sakura, slivoň ani bambus za to ale určitě nemohou, národní stromy by člověka přece takto netýraly!
Taky navíc - kašlu jenom doma, venku ne.
Teta, která občas navštěvuje náš klučičí brloh, abychom tu úplně nezvlčili, prohodila něco o tom, že alergie jsou různé a že by nezaškodilo, kdybychom si tu s Jukim občas taky uklidili...
Hm.
Tvářili jsme se, že to přece vůbec není potřeba a co že to ty ženský mají, ale když večer Juki vzal do rukou svou hodnotnou knihu od Viktora Kotrby: Česká barokní gotika a utřel z ní půlpalcovou vrstvu prachu - načež já jsem se asi 10 minut dusil, bo bratr rozhodně nepoužil Pronto, hluboce jsme se zamysleli...
Tedy bratr se zamyslel, já jsem kašlal.
Obecně, i na úklid. Jedna z výhod zkripleného kolena je, že nemusím (a nemůžu) nic dělat. Nesmím nic nosit, zvedat, klečet, ani si dřepnout. Jediný, co můžu, je podpírat se o smeták. Tudíž klasické rozdělení rolí mezi starším a mladším sourozencem pěkně vzalo za svý. Tudíž i úklid, protože Jukiho magická formule "Prcku, ukliď!" pozbyla své magické účinnosti.
Po chvíli obhlížení situace bratr prohodil něco o tom, že takový robotický vysavač je moc chytrý vynález... Takový ten, co sám rejdí po zemi. V jedné detektivce jsem viděl, jak ho policajt omylem zastřelil:-).
Pak se jal po bytě pídit (píď po píďi :-)) po utajeném životě čistících prostředků a už už to vypadalo, že se snad pustí do nějaké očisty domácnosti - když tu pohlédl z okna a uviděl, kterak na protějším domě visí v oknech hned na čtyři sousedky a leští skla. To bratra zhnusilo.
Pravil, že stádní věci z duše nenávidí, a když všichni cídí na Velikonoce, tak on just nebude!
Postavil přede mě kapky proti kašli a pravil, že uklízet se bude až  po Velikonocích...

Marvin k tomuto tématu uvádí: "Nic proti tradicím a svátkům, ale mám pocit, že je příjemnější žít v představě, že nemají reálný základ a v podstatě jde jen o divadlo pro masy."

Velikonoce však mohou mít mnoho podob.
Kupříkladu tu v KLDR.
Náš kamarád, zapálený badatel v reáliích této takřka mýtické země, nám ve svém posledním mailu popsal tamní přípravy:
"Po oslavě svátku všech pokrokově smýšlejících lidí světa, Dne Slunce 15.dubna, se nám blíží svátek oportunistů, klerofašistů a zpátečníků - Velikonoce. Avšak Milovaný vůdce v KLDR myslí i na věřící soudruhy! Na pštrosích farmách produkují ve velkém vejce, z nichž lid se nasytí a skořápka domov zkrášlí! Zde obrázky pro velikonoční inspiraci:

Jen bych rád upozornil na slušivé nefritové a mramorové vaječné stojánky - zářný to příklad úspěchů pokrokového severokorejského chemického průmyslu."

A protože nás napadlo, že by vás historky a zaručeně pravdivé příběhy ze země Věčného presidenta Kim Ir-sena mohly zajímat, požádali jsme u autora o souhlas s publikováním i jiných jeho brilantních postřehů ze života v KLDR. Souhlas nám byl udělen, takže se můžete těšit na novou rubričku Perličky z KLDR a toto brát jako drobnou ochutnávku...

  

Lišky a chlapečci nejen v Japonsku

O poslu boha Inariho - lišce, zjevující se v podobě krásného chlapce, který Mistru Munečikovi pomáhal s kováním meče pro japonského císaře, jsem se zmínil už v příspěvku o japonských katanách. A taky jsem slíbil, že o liškách, liščích démonech a jejich lidských podobách ještě něco připojím. Tak tady to je - se speciálním věnováním Kissakimu, jakožto vyznavači furry a liščích obrázků obzvláště :-).

Příspěvek jsem nazval Lišky a chlapečci nejen v Japonsku, protože se nám s Jukim povedlo vybádat, že komplex legend a takovýchto představ o liškách je doma nejen v Japonsku, ale taky v Číně a v Koreji. Nejdřív se nám zdálo, že se ty pohledy podle zemí hodně liší - ale pak jsme zjistili, že se patrně liší jen přístup vědců, kteří se těmito legendami a představami zabývali, tj. polopatisticky řečeno, nakolik byli sexuálně otevření a ne homofobní - a nakolik je takovýto přístup běžný v té které ze zmiňovaných zemí.
Liščí příběhy totiž nezřídka mají sexuální podtext - no, vlastně většinou :-). (Kissaki se teď určitě pobaveně usmívá.)

Takže nejprve jsme na chlapce narazili v japonských příbězích, neboť ty vždy byly velmi otevřené a navíc se tam na homosexualitu dívali jako na něco posvátného, co stojí nad běžným vztahem muže a ženy. Naopak v Koreji a Číně to podle všeho vypadalo, že se jednalo toliko o liščí dívky... Ovšem bratr jakožto vystudovaný historik (a archeolog) moc dobře ví, s jakou rezervou je třeba se dívat na všechna podání a interpretace - a že je nejdůležitější vrátit se ad fontes!, tedy k pramenům... Samozřejmě, že jsme pak chlapečky našli i tam!
Náš příspěvek tak bude syntézou toho, co říkají prameny, a co se praví v dostupných publikacích - obrázek si udělejte sami. My jsme tolerantní, tak se zmiňujeme i o dívkách :-).

V Číně, Japonsku i Koreji byla liška shodně považována nejen za zvíře mimořádně chytré, ale také za bytost nadanou nadpřirozenou mocí, schopností očarovávat lidi a měnit svou podobu.

V Japonsku byla tradičně poslem boha rýže a obilovin Inariho, proto u šintoistických svatyň, které jsou Inarimu zasvěcené, vždy stojí sochy zpodobňující lišky. Nejčastěji to jsou dvě přímo u brány (jako naši lvi či čínští lví psi), v areálu pak velmi často spousta dalších různých velikostí. Sochy mají obvykle na sobě něco červeného, co vypadá jako bryndáček, a na krku rolničku. Pokud je to lištička malá (tedy obětina, která se bohu naopak do chrámu přináší), má kolem krku aspoň červenou stužku.
Červená je totiž barva, která v Japonsku přináší zdraví, štěstí a nadto odpuzuje nemoci. Taky se jí říká "barva dětí", protože novorozenci byli oblékáni z výše uvedených důvodů do červených šatů a odrostlejším dětem byly dávány červené hračky na ochranu před chorobami.
Při slavnostních příležitostech a svátcích je v Japonsku obvyklá červeno-bílá barevná kombinace, tak není divu, že pokud se jedná o materiál, který to dovoluje, nejvíce jsou v kurzu lišky bílé (ty mají navíc podle japonské mytologie největší magický potenciál).


Proč si Inari vybral lišky, jsme se nikde prozatím nedozvěděli, ale nabízí se vysvětlení, že byl bisexuální se zálibou v krásných chlapcích :-). Protože jinak toho lišky moc s obilím a rýží společného nemají.

Jen Inariho. To je však v Japonsku, zemi se zemědělstvím založeným na pěstování rýže, již od pradávna jeden z nejuctívanějších bohů. Jeho svatyně různých velikostí (od maličkých až po ty obří, jako je ta největší a nejznámější v Kjótu, odkud jsou obrázky) patří v Japonsku k nejpočetnějším. Všechny jsou alespoň částečně natřeny jasně červeným lakem a vede k nim jedna či více bran torii, rovněž rumělkově červených. S liškami. Inariho svatyně jsou hojné především ve venkovských oblastech, ale k jeho vyznavačům patří i obyvatelé měst (a velkoměst). Viz Kjóto s hlavní svatyní. Všeobecná obliba Inariho (a tím i lišek) přispěla k tomu, že byl často přijímán i za "domácí božstvo" jašikigami, chránící domy a domácnosti - takové to božstvo, jehož malý oltáříček máte doma v obýváku.

Někdy ani o oltáříček jít nemusí - stačí mít lištičku plyšovou :-). 

V lidových vyprávěních a pohádkách pak lišky taky vystupují jako zvířata potměšilá, která lidem provádějí zlomyslné kousky. Rády se proměňují v krásné ženy (a chlapce :-)), jež svým půvabem okouzlí a svedou každého muže. Pokud se skutečně jedná o dívku, často se za muže i provdá, ale jejich život s člověkem nemá dlouhého trvání. Muže po čase opustí a zmizí. (Sebastiánkova poznámka: liščí chlapeček je v tomto mnohem přímější - svede a zmizí bez sňatkových komplikací :-).)

 V Koreji je pak liška zvíře zvíře zvěstující neštěstí, též démon (tvrdí M. Löwensteinová, literaturu viz níže). V tamní mytologii je výhradně záporným, varovným znamením, zvláště jde-li o lišku nezvyklé barvy, nebo o houf lišek, které vběhnou do hlavního města. (Jukiho poznámka: osobně se domnívám, jestli to nemá co dělat s Japonci, jakožto korejskými úhlavními nepřáteli po celá staletí, a tím, jakého božského významu se liška těší u nich). V druhém významu, coby démon, má zřetelně čínskou konotaci. Podle těchto představ se liška v padesátém roce svého života mění v ženu, ve stém v dívku, v tisíci letech ve svatou lišku. (J+S: taky vám přijde, že si paní koreanistka odporuje?) Převtěluje se v ženy a dívky, které zabije, svým půvabem a čáry mate muže. Podle korejských představ lze lišku-démona od skutečné ženy rozpoznat pouze tím, že její šaty nejsou nikdy pomačkané a ona sama se nemusí upravovat. Ve středověké literatuře bývá protagonistkou příběhů, v nichž v ženské podobě utýrá milostnými hrátkami mládence k smrti.

Ve výjimečných případech prý ale mohou být démoni lidem nápomocní - tedy i ti liščí. S jejich pomocí lze výrazně zbohatnout. Mnoho legend a zvláště pohádek pak prý líčí, jak je lze přelstít.
Zajímavé ovšem je, že démoni nesměli být zobrazování, na obydlí se naopak lepily obrázky jejich pokořitelů.


Zaujalo nás to, jak paní píše, že liška ve významu démon má zřetelně čínskou konotaci. Jelikož ale ani jeden z nás do čínských reálií dosud moc nezabrousil, nevěděli jsme moc kam se obrátit. Až si Sebastiánek povzdychl na návštěvě u naší úžasné tety - a co byste řekli?! Teta hned věděla o čem mluví!
Vylovila ze své knihovny svou starou knihu Pchu Sung-linga: Zkazky o šesteru cest osudu, kterou tento čínský vědec a literát sepsal již roku1679. (Ehm, teta má samozřejmě překlad 1963 :-).)
Měla pravdu - o liškách tam toho byla spousta. A to rovnoměrně zastoupeno, i s chlapečky, neb staří Číňané dle všeho taky vůbec nebyli prudérní. A nebylo ani třeba číst mezi řádky - pěkně to tam stálo černé na bílém. Přímo ukázková je třeba povídka (se zavádějícím názvem) "Slečna Ťiao-no".

Dovolím si čínského mistra citovat: "Kchung šel náhodou kolem onoho domu. Ze vrat vyšel chlapec půvabný a neobyčejně elegantní. Vida Kchunga, kvapně k němu přistoupil a uklonil se. Jak bývá zvykem, zeptal se ho, jak se mu daří, a uctivě ho pozval dovnitř. Kchungovi se zalíbil na první pohled, a proto ho radostně následoval." Kdyby se náhodou čtenář po tomto nedovtípil, dál se dočte rovnou: "Chlapec se ho zevrubně vyptával na jeho osudy a hleděl ho potěšit. ... Toho večera vesele rozprávěli a smáli se a chlapec ho zdržel, aby s ním společně sdílel lůžko."
Co víc dodávat, že? A jak onen chlapec říkal hrdinovi? Bratříčku :-).
Hrdina si sice posléze vzal za ženu chlapcovu sedmnáctiletou sestru a měl s ní synka, to už ovšem věděl, že nejen sličný chlapec, ale ani jeho sestra nepatří mezi smrtelníky.
"My nejsme lidé, nýbrž lišky." To mu řekl sám chlapec. Zůstali ovšem přáteli a "s jinochem a jeho sestřičkou hrávali šachy, popíjeli, rozprávěli a hostili se jako jedna rodina.
Malý Chuan (synek), když dospěl, byl neobyčejně sličný a bystrý jako liška. Když se někdy procházel po městě, tu hned všichni věděli, že je to liščí dítě."
A pokud by někoho zajímal názor pana Pchu Sung-linga, ten vždy na konci vyprávěných příběhů připojuje svůj vlastní komentář. U téhle povídky se lze dočíst:
"Kronikář podivných příběhů praví:
Nezávidím onomu Kchungovi jeho krásnou manželku, ale to, že si získal tak dokonalého přítele. Patříme-li na jeho tvář, zapomínáme na hlad, jeho hlas rozjasní nám líce, a když si s takovým dobrým přítelem můžeme občas popovídat při víně, tu do duše nám padá jeho krása a naše srdce se mu oddává. A to je rozhodně krásnější než všechny radosti manželského lůžka."

Je potřeba ještě něco dodávat? :-)

A pokud byste rádi liščího chlapečka doma - nic není jednodušší :-)

Juki a Sebastian za pomoci následující literatury:
Winkelhöferová/Löwensteinová: Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje (Libri 2006)
Pchu Sung-ling: Zkazky o šesteru cest osudu (SNKL 1963)

"Čtenářský deníček"

Myslím, že už jsem se zmínil o tom, že si tu pořídím jakýsi alternativní "čtenářský deníček" - nejdřív jsem myslel, že v něm budu prostě jen ventilovat svou četbu... Jenže ne všechno, co člověk přečte, ho přiměje k tomu, aby o tom něco řekl - nebo napsal... A to i když budu vycházet z předpokladu, že se bude jednat o knihy, které jsem si a) přečíst chtěl (na rozdíl od těch, které člověk čte, protože musí);  b) jsem při jejich čtení zjistil, že v nic něco je... Navíc, kdybych se měl vyjádřit ke všemu, co mi projde rukama, asi bych se upsal. Skromně přiznávám, že čtu dost. A nejsou to všechno mangy a krváky :-)
Tudíž jsem vedle vlevo zřídil sekci "Zrovna se prokousávám" - a vybrané tituly nebo autory pak provařím zde (samozřejmě i na přání). Za Jukiho asistence a pomoci :-).

Taky přiznávám, že máme s Jukim takový seznam, kterému říkáme "Na důchod" - jsou na něm tituly, které by člověk přečíst měl, jelikož se to považuje za jakýsi intelektuální kánon, ale ono se to jaksi nedá... Tak si říkáme, že až člověk bude stár a času bude mít habaděj, tak snad... Ale ani to není jisté - Juki totiž na jedné akademické pařbě, kde se pánové intelektuálové a profesoři hodně "zpodobrazili" do upřímné nálady, zjistil, že takovýhle nedočtený pomníčky uznávané klasiky za sebou mají i ti nejvýznačnější odborníci:-). Tehdy to v hospodě nazvali:
"Knihy které jste nikdy nepřečetli, ale nesmíte to přiznat" :-).
A víte, co bylo na prvním místě?
To, co je Jukiho No.1 "na důchod" - Odysseus od Joyce. Všichni o tom mluví, ale nikdo to doopravdy nečetl. Nedivím se. Taky jsem se snažil, když to bratr zničeně zahodil. 3x. Jo - chtěl jsem se ve škole vytahovat, přiznávám. Nejdál jsem došel na stranu 18, tuším. A pamatuju si z toho jeden citát kmotry Grogganové: "Když máčím, tak máčím, když močím, tak močím." (Týkalo se to čaje :-).)
Ale označení "na důchod" zní tak optimisticky - dává to naději... A hlavně je to daleko. Takže si člověk v klidu může položky seznamu odsunovat do budoucna.
Ale stejně mám pocit, že některé knihy ze své "černé listy" nikdy do té hypotetické nenapíšu, protože se s nima nemíním otravovat ani na důchod. Do té doby napíšou tolik úžasných nových knih, tak proč bych se měl trápit kupříkladu s panem Victorem Hugem, že. Toho pána fakt nemám rád.
Takže se řídím heslem Jukiho spolužáka z výšky: "Kniha bez doslovu - poloviční kniha!"
A ač jsem do konce nepřečetl ani jednoho Huga, zatím mi na to nikdo nepřišel:-). Tak pšššš...!

Jediný Hugo, který totiž za něco stojí, je z mého pohledu Hugo Boss.

Alto Saotoma

Rozhodl jsem se, že budu svý lásky prezentovat nejen podle titulů (tak to konec konců dělá kde kdo), ale taky právě podle nich samotných. Takže se o mangách a anime často dozvíte na základě mých oblíbených postav. Protože upřímně řečeno, stejně nedokážu propadnout nějaké manze nebo anime, když se tam do někoho nezakoukám.
Ať už jako do zrcadla, jak říká Juki, nebo "doopravdy" :-). Rozdíl je v tom, že v prvním případě bych tím klukem chtěl být (teda aspoň tak vypadat:-)), no a v druhým případě bych chtěl bejt s ním...
Co se týče Alta, tak jde o druhý případ:-).

Alto Saotoma je jednou z hlavních postav Macross Frontier - a je prostě úžasný.
Ta postava má charisma - představte si svět v budoucnosti a 17ti letýho kluka dívčí krásy, bývalého dětského herce divadla kabuki, který se stane pilotem válečných strojů... Možná by se dalo říct, že pocitově je Macross Frontier něčím jako mixem Battlestar Galacticy a Gundamu 00 :-).
Jenže to, co v obou není, je právě Alto Saotoma.
Ostatní piloti mu říkají "Princezna". To mě pobavilo obzvlášť, protože když má Juki náladu a načapá mě u zrcadla nebo v koupelně, říká tak mně... No, Alto je ale mnohem dokonalejší "Princezna". Ještě jsem neviděl všechny díly (mimochodem: je jich tuším nejmíň 25 + několik bočních OVA's), ale jak vyplývá ze sestřihu v hlavních titulcích, Altova kabuki minulost bude mít ještě nějaký význam do budoucna... Objevuje se tam totiž v jedinečném divadelním kostýmu:

Ano - to je druhá tvář odvážného, špičkového pilota bitevního stroje:-)

A to je jeden z důvodů, proč mi Alto učaroval - nejen, že je tak krásný, ale zkrátka to není žádný béčko. Věc, co na asijských krasavcích miluju - jedná se o hrdiny se vším všudy, odvážné a jedničky ve svém oboru, kteří hravě strčí do kapsy všechny primitivní svalouny. Co víc, oni často dokážou i to, že jejich kouzlu takový nějaký "drsňák" beznadějně propadne. I tady se objevuje pilot, který si z Alta zpočátku utahoval, připojoval se k lehké šikaně ostatních (třeba mu jako nováčkovi na simulátorech schválně nastavovali nejtěžší obtížnost... ale on to vždycky s nasazením svých schopností nějak zvládl), ale pak už "óchal" a "áchal" víc než následně zmíněné ženské hrdinky a pronášel perly typu: "Och, je krásný i v bojovém módu!" atp. :-)

 Jinak se jedná o klasický klukovský pokoukáníčko - anime žánr mecha - tj. stroje, budoucnost, boj s příšeráky z vesmíru, osud lidstva a filozofický podtext nutící k přemýšlení. Politické machinace, kdy si říkáte "podobnost není jen čistě náhodná. Úžasné bojové vesmírné akce, které jsou nejen skvěle nakreslené, zrežírované a sestříhané, ale taky sugestivně podkreslené hudbou - a to písněmi dvou hlavních ženských postav anime: zpěvaček Sheryl Nome a Ranky Lee... které bohužel (z pohledu mě jakožto kluka na kluky:-)) tvoří s Altem macrossovský trojúhelník...

Všechny hlavní postavy si pak s sebou samozřejmě nesou tajemství z minulosti, která se postupně odhalují a, jak už to tak bývá, motají dějem; u Alta je takovou postavou z minulosti, které se vyhýbá jako čert kříži, jeho slavný otec (taky herec kabuki - jedná se o slavnou rodinnou dynastii...). Vůbec Alto o své herecké minulosti nerad slyší...

Celý příběh se odehrává ve vcelku blízké budoucnosti, roku 2059, a to na palubě obří imigrační flotily známé jako Macross Frontier, která míří ke středu Galaxie - ale bacha, to mi chvíli trvalo, než jsem tomu přišel na kloub, protože uvnitř těch lodí to vypadá jako na Zemi... Prostě reálný kus krajiny - př. San Francisco s mostem přes záliv atp., atmosféra, stromy... A pak najednou střih, bitevní lodě a příšeráci z vesmíru, v tomto případě zvaní Varžové - fakt dost hnusné a těžko zničitelné potvory.

A ještě bych myslím neměl zapomenout stvoření jménem Klan, slavnou pilotku z původního rodu obrů, která se ovšem v seriálu objevuje ve své zmenšené podobě - a to jako vcelku vzteklá malá bytůstka :-)

Výrobce nedoporučuje - aneb Hříbě a ortéza II.

Nejhlavnější je zjištění, že výrobce vůbec nepočítá s použitím pro účely, které naopak sleduje můj pan ortoped :-). O o krocení a brzdění příliš skotačivých hříbat tady není ani slovo. Musel jsem se fakt nasmát.
Prý: " Použití: Podpora pro mírné poškození vnitřních nebo vnějších postranních vazů. Mírná artritida. Postartroskopická meniskektomie. Celková lehká nestabilita."
Nic z toho pravda nemám (možná kromě "celkové lehké nestability", protože pořád mám pocit, jako bych přepadával na jednu stranu. Proto jsem se taky ptal na to tai-či, co mi pan doktor zatrhnul. V zájmu znovuzískání stability, že.)
Takže by tam ještě měli připsat: "Zamezení pohybu čiperným pacientům po náročných ortopedických operacích."
Že by na to nebyli zvyklí?! To se mi moc nezdá. Vždyť já ani nijak dvakrát čipernej nejsem. Mám pocit, že jsem toho v životě nenasportoval tolik, jako teď při rehabilitacích, co jsem úředně uznaný mrzák!
Můj ctěný bratr se hodně upřímně a dlouho nasmál, když jsem si mu postěžoval. A připomněl mi mé "procházky" po cizích městech v rámci poznání, které by prý ztrhaly i průměrného vrcholového sportovce (pokud by to zrovna nebyl maratonský běžec). Jo, pamatuju si, jak třeba v Londýně mrčel, když jsem ho pěšky vláčel někam, kam metro jede hodinu, ale to přece není sport! To je "zevlování po bulvárech"! S kafem v ruce, koukáním do výkladů, nákupama a lavičkou na každým druhým rohu... (A je fakt, že mi to jednou spočítal a pak mi sdělil, že jsem za ten den nachodil 42 km. Ale to mě fakt bolely nohy.)
Též můj bratr pravil cosi o tom, že mám "náturu samurajskýho chlapečka". To jest prý snahu o překonávání vlastních limitů a boj se sebou samým. Hm.
Patrně narážel na mé prohlášení, že ta "mrcha" (myslím ortéza) nade mnou nezvítězí a že jí ještě ukážu. Že ji dřív rozlámu intenzivním užíváním, než by mě ona brzdila v pohybu.
No - ještě s ní sice nedokážu ujít tolik jako bez ní, ale výsledky už se dostavují!
Příšerně mě bolí kyčel :-(.
Juki mi hodil na hlavu brožuru s návodem: "Pokud začnete během používání tohoto výrobku pociťovat bolest, změny v citlivosti nebo nějaké neobvyklé reakce, okamžitě se poraďte se svým zdravotníkem."
No jo, ale pak by se všechny rozhovory se zdravotníkem mohly odvíjet jako parafráze ne jeden vtip - "A chodíte? No to nesmíte!" :-)
Vždyť v tom nehodlám lyžovat nebo slézat horské velikány jako jistí Jukiho kamarádi s vyřachtanými koleny! Na ty taky výrobce pamatuje - jeho varování je vážně vtipné:
"Vezměte prosím na vědomí, že výrobce nedoporučuje současné nošení funkčních kolenních ortéz oboustranně (pravá i levá dolní končetina) během činností (např. lyžování), u kterých by mohlo dojít ke vzájemnému dotýkání ortéz, což může potenciálně vést ke zranění." :-)
Tak to by mě zajímalo, co bude dělat "starouš" Křižák, až se mu dá artritida i do druhého kolene. Neřekl bych, že pověsí lyže na skobu (horolezeckou:-)) jen proto, že by potřeboval dvě ortézy.
No jo - já vím, že spadám do jiné kategorie: mé poškození vnitřních vazů nebylo mírné... Naprostá "ruptura completa", jak mi napsali do karty - to jest "urváno komplet". Takže to ani tak nebylo poškození jako zničení. A že můj nový vaz, který mi pan doktor laskavě vyrobil a voperoval z darů mého vlastního těla (kus čéšky, šlachy a holenní kosti), potřebuje čas, aby se srostl se všemi těmi kostmi okolo a šroubky z ušlechtilého kovu, kterýma ho připevnili...
http://www.youtube.com/watch?v=q96M0jRqn7k&feature=related
Vlastně bych neměl mrčet, ale děkovat Nebesům, že už neležím v nemocnici a netrčí ze mě hadičky...
Vlastně jo! Děkuju!!!!
Já už budu hodnej.... (teda pokusím se :-))

P.S.: Ale jelikož teď už aspoň nemám silné léky od bolesti, takže zvládám číst titulky :-), sjíždím nová anime. A bezhlavě jsem se zamiloval - do jedné kreslené postavy i do anime...
Takže se těšte na ódy na Macross Frontier a krasavce jménem Alto Saotama...

Ano, je to chlapeček... Vážně!

Hříbě a ortéza

Utrpení: den první
Tak jsem učinil několik pokusů sžít se s tou věcí, co mi pořídili jako kouli na nohu, abych nenarušoval léčebný postup bouřlivými rehabilitacemi.
Moc mi to nejde. To sžívání. Vlastně to nejde vůbec.
Tak za prvé: ta věc je designu tak ubohého, že průměrný Korejec by se z toho poblil. Vážně nechápu, že v době, kdy i boxerské rukavice dělají bílo-růžové nebo tak vkusné, jako mám já, ještě nikdo nevymyslel vkusnou ortézu. No - bezpochyby vymyslel. V Asii. Tohle je americká svině (vyrobená v Mexiku), takže je to nudný až na půdu. (Nic jinýho by mi asi taky pojišťovna neproplatila - i když úplně zadarmo to taky nebylo).
Zaplaťbůh je aspoň celá černá, když už nic. Některé varianty byly odporně modré s černými či šedými lemy. Takže jsem nakonec nedopadl tak nejhůř. A jak pravil Juki, černá se hodí ke všemu. I do společnosti.
(Občas zapomíná, že už nejsme v Anglii - asi se mu těžce stýská po mé školní uniformě se sáčkem a kalhotama pěkně po kolínka:-)).
Ale zpět k ortéze. Že je kapku nevzhledná, to bylo za prvé.
Za druhé: nedá se v tom chodit. Nedá se v tom skoro nic, jen sedět nebo ležet s nohou nataženou jako prkno, což bude patrně to, co pan doktor chtěl. Ten je ale rafinovanej!
To ovšem pořád není všechno, protože - za třetí - ta mrcha kouše a škrábe. Je to podlé a zákeřné. Zevnitř je vzadu nejen trapná cedulka (tu už jsem urval), ale taky svislý šev po celé délce sešitý nějakou příšernou umělohmotnou nití, co hrozně žere...
Za čtvrté - když se pokusím udělat si nějak pohodlí, železa uvnitř děsně tlačí a rvou mi nohu do pozice předepsané lékařem... Pořád se mi honí hlavou, jak na tom byl můj drahý Edward Elric (z Fullmetal Alchemist) s těma železnýma protézama. To muselo teprve tlačit...
Za páté - vyzkoušeno po chvíli chůze: ta kurevská silonová nit dře! Odřelo mi to nohu!

Až dorazí Juki, jeho blond andílek se bude tváři pekelně nasraně a zavile :-)
Ale - jde to sundat! Taky jsem rafinovanej:-).

Ještě že tu mám Marvina! (Zombíka). Je fakt zábavný - jsem cca na straně 50 a už jsem si několikrát málem natrhl bránici... Kupříkladu před pár stránkami, když si ze dvou kusů sešíval svého zombikoně, aby mohl vyrazit do akce (Zombikůň musí být ve dvou kusech, protože jinak by se Marvinovi nevešel do lednice. Sešívá ho jednoduše - předpřipravenými dírkami v trupu protáhne pár řemínků...:-))

"Umělecká" zranění

Proč umělecká? No - záleží na tom, jestli používáte označení "bojové umění" nebo "bojový sport". A způsobit si vážné zranění při umění, to už je dost úlet - možná opravdové umění.
Jsem tedy umělec:-).
Ale bojový moc ne, když veškeré mé snažení s taekwondo skončilo při tzv. "Butterfly kick" neboli motýlím kopu. Úžasná věc, když se to umí - vražedné na obě strany, když ne.
Mně se to, ehm, nepovedlo. Nepovedlo se mi to takovým stylem, že se mě na pohotovosti (naštěstí měl zrovna službu ortoped!) ptali, kde jsem si v srpnu pořídil takové lyžařské zranění :-). Pak už to ale moc sranda nebylo, protože jsme se společně dopracovali k následným dvěma operacím, rekonstrukci křížového vazu (hnúúúsná operace, fakt), současné ortéze a stylu chůze jako Geoffrey de Peyrac.
Taekwondu se zatím věnuje bratr, ač to byl původně můj nápad (!) - a já jenom musím závistivě koukat, jak je v tom dobrej. A taky na svý "sportovní" doplňky, co je mám tak rád, protože mi přijdou vkusné:-).
Současný design chráničů už vážně stojí za to - tohle je model Siam. Inu, Thajsko...

Jenže se koukám už pěkně dlouho. 3/4 roku už v pr... a další vyhlídky v nedohlednu. Nesmím zhola nic. Tu ortézu mi na pondělní kontrole nařídil můj milý pan doktor, neb prý jsem divoch. Já se jenom ptal, jestli už k rotopedu a chůzi nemůžu něco víc. Když se lehce probral z mrákot mých neadekvátních požadavků a pohrozil mi prstem (to už jsem radši spolkl dotaz, co třeba kolečkové brusle nebo tai-či, o taekwondu jsem radši pomlčel), nechal si do ordinace zavolat i bratra a vše mu náležitě vysvětlil.
Dnes mi to bratr prvně narval na nohu a já pochopil důvod - používá se to na krocení neposedných hříbat. Váží to asi cent (jsou v tom dvě železa) a chodí se s tím asi jako s dřevěnou nohou.
Pan doktor je vtipálek.
Ale je hodný, to zas musím říct. Všichni na mě na ortopedii byli hodní. Jelikož věkový průměr pacientů ortopedie je tak cca 70 let (počítáno i se mnou), byl jsem tam pro ně milé zpestření. I teď jsem. Na ortézu jsem si musel dva dny počkat, protože "dětské" neměli a z nejmenší dospělé bych vypadl, jak mi sdělila paní ve výdejně.
Stejně je zvláštní, jak když člověk nemůže, napadají ho roupama takový věci... Na sport byl u nás vždycky Juki, mě to nijak extra nebralo (kromě nějakých výjimek). Sport jsem měl nejradši kreslenej (tím myslím nějaké ty úžasné sportovní mangy a anime :-)) nebo v rámci akčních krváků asijské provenience, kde je to to proklamované "umění".
Teď, co tu "ležím v oboře, nožku mám nahoře", závidím bratrovi i to, že chodí běhat!
Ach jo, to jsem dopad...

Aby mě přivedl na jiný myšlenky, koupil mi Juki novej literární krvák - Dušan D. Fabian: Živého mě nedostanou!
Velmi příhodné :-).
Upoutávka od nakladatele říká:

"Kapacity datují Marvinův zrod do roku 1250 před Kristem, Marvin datuje zrod Krista 1250 po Marvinovi. Kdo je tento velkohubý prehistorický Chuck Norris? Marvin je zombie. Pracuje jako nájemný vrah. A za svého nejlepšího přítele považuje svůj čakan." 

Zdá se, že to bude velmi poučné a přínosné čtení - reportáž bude následovat, v nově zřízené sekci "Čtenářský deníček" nebo tak něco :-).
To jen aby nám tu z toho Juki neudělal pobočku Věstníku japanologického ústavu akademie věd :-).
Nemusíte se bát, já to tu kapku odlehčím...

Tak pac a pusu!

Umění meče

Jsme už tak nějak zvyklí, že máloco, co by sloužilo k efektivnímu zabíjení, je krásné a plné poezie.
V Japonsku to ale naopak musí být co nejkrásnější. Krása je přece v pomíjivosti a smrt se opěvuje obrazy padajících okvětních plátků...
Japonský meč je mezi zbraněmi světa jedinečný - a to nejen svou obávanou ostrostí, ale i svou krásou a symbolickým významem. Z funkčního hlediska předčí všechny chladné zbraně, které byly kdy vytvořeny; mohutným mečům evropského středověku se hravě vyrovná v průrazu i seku, a přitom je lehký, takže než zpocený rytíř jednou máchne oním příšerně těžkým, vyčerpávajícím kusem železa, bojovník s katanou sekne 3x se stejnou efektivitou. (Opravdu).
Navíc s nesrovnatelnou elegancí, protože japonský meč je gracilnější. De facto stejně jako japonský bojovník ve srovnání s evropskou konzervou v plechu :-).
Navíc je, jak už bylo řečeno, krásný. (Meč i bojovník :-))
Speciální technické postupy tradičního mečířství, vypracované do vrcholné dokonalosti, spolu s vrozenou tendencí japonského člověka činit co nejkrásnější i věci běžné denní potřeby, vytvořily první dvě kvality katan; posvátnou úctu pak založilo už zařazení meče mezi tři císařské insignie.

V průběhu doby vzniklo asi dvě stě mečířských škol - a podle jejich typů existuje i dělení historie:

• období Starého meče (cca 900 - 1590)
• období Nového meče (od roku 1590 do konce doby Edo)

Nejstarší meče byly přímé a krátké, v době Heian se začaly v souvislosti s rozšířením boje na koni i s rozvojem techniky kování vyrábět meče delší a mírně zahnuté. Už od 8.století se japonské meče kovaly z oceli s pečlivě regulovaným množstvím uhlíku. Byl to složitý a poměrně komplikovaný proces, při kterém se ocelová tyč vykovávala do tenké vrstvy, opětovně překládala a znovu zpracovávala různými složitými způsoby. Přidávaný uhlík pak nepocházel z černého uhlí, ale uhlí dřevěného - a to z vybraných druhů dřeva.

Pro estetické vyznění byly důležité vzory hamon, které se přirozeným procesem vytvářely mezi rychle vychlazeným břitem a tělem čepele - přímka, vlny, zoubky, "květy hřebíčků" atp., které byly jedním z kritérii, podle nichž se meč hodnotil.

Japonští mečíři byli pro své umění váženými a uctívanými členy společnosti - výroba mečů se dotýkala mystiky a rovnala náboženství. Obsahovala kromě technologických postupů i postupy rituální, půsty, obřadní očistu, střídmost atp. Sexuální zdrženlivost byla přímou součástí při výrobě meče - Mistr se každý den obřadně omýval ledovou koupelí a oblékal do bílého roucha, obětoval bohům a dokud meč nedokončil, stranil se žen. Hochů ne, ti pod kategorii nečistého sexu nespadali :-).

Na přelomu prvního tisíciletí pracoval v Kjótu jeden z nejslavnějších mečířů - Sandžó Munečika. Podle legendy (s oblibou zpracovávané v literatuře, dramatu i výtvarném umění), Munečikovi při kování čepele pro císaře Ičidžóa pomáhal sám bůh Inari  - anebo podle jiné verze, zajímavější, posel tohoto boha, krásný mladík v podobě lišky:-).

Až do období Kamakura odpovídají meče typu zvanému tači. Jedná se o dlouhý meč, který sloužil bojovníku na koni spolu s lukem a šípy.
V době Muromači pak vznikl zvyk nosit místo jednoho dlouhého meče, který překážel při chůzi, dva kratší meče - delší meč, zvaný katana, a kratší wakizaši. Od konce 16.století pak bylo všem mimo vojenský stav zakázáno užívání mečů - a i když toto striktní opatření v době Edo trochu polevilo, dvojice katana a wakizaši zůstala výhradní výsadou samurajů. (Bylo-li běžnému občanu dovoleno nošení meče, byl to meč jeden, a to pouze wakizaši.)

Veškerý étos a zbožštění se tak v samurajské (a japonské) kultuře týkají toliko dlouhého meče - katany. Pro samuraje byl navíc meč jakýmsi zhmotněním jeho ideálů a symbolem jeho cti - taky se říkávalo, že meč je duší samuraje. Samuraj tak svému meči velmi často dával i osobní jméno. Poetické, jak jinak.

 "Je-li duše samuraje zlá, je zlý i meč."

Toto úsloví pak došlo naplnění v kultovním  černobílém filmu režiséra Kihači Okamota Daibosatsu toge z roku 1966 (ang. Sword of Doom, česky převáděném jako Zběsilost). Je to nádherný art-samurajský film o jedné temné duši samuraje, která prostřednictvím jeho meče vede až k tomu, co vystihuje český název snímku.

Ale i samuraj s temnou duší je krásný a charismatický - možná o to víc :-)

A takhle to pak dopadá...

Výrazem úcty k meči i společenské prestiže se staly krásně zdobené ploché záštity cuba

 a další kovové ozdoby jílce a pochvy: hlavice kašira (která se v dekoru opakovala s obroučkou fuči ležící při cubě):

párové ozdoby menuki, téměř ukryté pod neméně ozdobným opletením:

Zdobené bylo i nákončí pochvy kodžiri a nožík kozuka i jehlice kógai, které se zasouvaly do podlouhlých otvorů v dřevěné pochvě.
Dohromady vše vytvářelo neuvěřitelně vkusně sladěné estetické sady.

A příště něco o liškách jakožto poslech bohů, liščích démonech, liščích chlapcích a bohu Inarim :-)

Společnými silami Juki/Sebastian


zdroje: Boháčková, Winkelhöferová: Vějíř a meč. (Panorama 1987); Reischauer, Craig: Dějiny Japonska (NLN 2000)
a profesor Matsuoka (ústním podáním)