A tak jsem měl dneska při svém pokusu o oběd nečekanou návštěvu...
"Ahoj, Sebastiane... Můžu za tebou?"
No kdo by řekl ne, že?
Vždyť ona vlastně ta návštěva až tak nečekaná nebyla - měl jsem tušit, že nebude trvat dlouho, než se něco takového přihodí... při Meikově péči o mou stravu...
Takže tak nějak odhaduju, že to byla spíš první návštěva z mnoha :-). A tak jsem se rozhodl ji zvěčnit a zdokumentovat... ale ouha... I když jsem se po prvních mobilových momentkách uvědomil a zaběhl pro fotoaparát, jeho služby neměly dlouhého trvání... Nevím, jestli se zalekl Meikova odhodlaného výrazu či pracovního nástroje, nicméně to po prvních pár fotkách vzdal, zapípal a zhasl... (Brblaje cosi o vybité baterce, ale já mu nevěřím a podezřívám ho ze zaječích úmyslů...). Takže zase nastoupila akce mobil...
"Budu ti pomáhat, domluveno?"
Opět někdo, kdo by řekl ne? :-)
Takže Meika napřed vybral ingredience z lednice...
Rozhodl jsem se zabránit nejhoršímu... a statečně jsem pravil rozhodným hlasem: "Ehm... nezačneme cibulí?"
"No když myslíš... Hoď si sem!"
"Ještě?"
Já: "Ještě... a myslíš, že bys ty krychle mohl dělat menší?"
Meika: "Css... Jsi nepokojený králíček, Sebastiane... Tak si to dělej sám..."
"Já si tady sednu a budu se koukat..."
Koukat... hm - proč mám ten dojem, že spíš dohlížet?
Meika: "A co to vlastně děláme?"
A kibicovat...
Já: "No... ono to nemá jméno... podívám se, co dávají za program v lednici, a když to barevně ladí, nahážu to do pánve... Mohl bys tomu ale nějaké jméno vymyslet, jestli chceš..."
"Zatím je to takové fádně bledé... Můžu to míchat? Budu u toho rozjímat..."
Meika: "Co to tam zatím je? Cibule, tofu, kerlub a kari? Nebýt toho kari, je to jak Zátiší bledého samuraje... Nějaká další barva?"
Já: "Zelená - přikrájíme okurek..."
Meika: "To už je mnohem lepší - ten okurek tomu výrazně pomohl... Doufám, že si uvědomuješ, že jídlo má i dobře vypadat..."
Já: "Ještě řekni, že to není barevně sladěné a vyvážené! Ještě lžičku jogurtu... Jsi spokojený?"
Meika: "Ujde to... Ale vážně nevím, proč nechceš rýži vytvarovat do malých pandiček...Máš ještě rezervy, Sebastiane!"
Hm... Já spíš myslím, že mám svatou trpělivost... a nadlidskou slabost pro Meikův ksichtíček... :-)
Ale když on se umí vzápětí tvářit hned takhle:
"Ty o tom zase někam píšeš? A zase budeš zveličovat... Pak si všichni myslí, že tě šikanuju... Vždyť mně nikdo nebude mít rád..."
"Já ti nestačím?!"
"No...Ehm... Jasně, že stačíš, Sebastiane... Znělo to upřímně?"
Já: "Jasně že, zlatíčko.... Ani trochu!"