úterý 1. prosince 2015


Štědrý den na MI6

            Vánoční speciál o vypravěči a plyšovém mazlíčkovi - humorná hříčka na téma, jak by mohli tyto dny v Londýně prožít, kdyby jim do života nezasáhly okolnosti hlavního příběhu. Side story, v níž se dozvíme, co se děje v britské metropoli při sněhové kalamitě, zda se mazlíček naučí lyžovat a kolik techniků MI6 je třeba k výrobě vánočního punče... Čtěte obezřetně! Veverky jsou letos obzvlášť šílené, norské zájezdy nevyzpytatelné a poklidná místa se pod sněhem mění v pravou divočinu... Možná přijde i jezevec!


Toho roku se Londýn topil v neskutečných záplavách sněhu.
Dorazil jsem na Portobello road před náš bookshop, zul běžky, které se momentálně jevily jako nejlepší dopravní prostředek – autobusy kvůli silným vrstvám sněhu vůbec nevyjely, vlaky rovněž a metro jezdilo jen na trasách, které se nikde nevynořují nad povrch (a i tam mělo ohromné zpoždění). Rozumný občan se od svého prahu pro jistotu ani nevydával. Já jednak nebyl rozumný občan (a který příznivec tohoto lyžného sportu taky je, že), a jednak jsem do města prostě musel. Na Noel Street v Soho mě v obchodě s cizojazyčnou literaturou a učebnicemi čekal balík knih, které měl plyšový mazlíček dostat pod stromeček. A byly to knihy – co knihy! perly! – které bych těžko sháněl jinde. Dobrodružný román Zajatci pardálí soutěsky v azbuce a onen slavný díl Leninových Sebraných spisů, který obsahuje pojednání o výrobě samovarů. Když veselé Vánoce, tak veselé. Mazlíček se totiž začal učit rusky.
A mohl jsem si za to sám. Mučil jsem se kvůli děťátku s korejštinou a japonštinou, vážně jsem se snažil, ale stejně jsem pořád říkal věci jako „Ráčím dostat jsem váš záchodový papír“ místo „obdržel jsem váš dopis“, za což si ze mě ta malá sladká bestie s radostí utahovala. Bohužel mě v záchvatu hrdosti nenapadlo nic moudřejšího než svému děťátku doporučit, aby se místo toho, že se mi bude bohapustě řehtat, pokusilo naučit třeba rusky – včetně azbuky. Pak že si budeme ve snaze kvit.
To jsem si ovšem naběhl! Mazlík se na mě vyzývavě podíval, v krámě se zahraniční literaturou si zakoupil učebnici Russkij jazyk dlja innostrancev – a za pár týdnů jsem ho přistihl, jak v mém oblíbeném ruském bufetu vcelku plynně žvatlá s obsluhou a cpe se pirožkama. Než jsem se nadál, navázal tam srdečnou družbu a po večerech mi se smíchem předčítal z agitační knihy pro sovětskou mládež z 50. let, nazvané mnohoslibně Odvážná školačka.
            Když Odvážnou školačku vyměnil za Tygříka Vasku a posléze budovatelské romány Alitět odchází do hor a Žil jsem na Čukotce, zatímco já se pořád vyjadřoval stylem „Až rozbřesk já jít rozsáhlý+věc+ústav“ (čímž jsem myslel, že zítra půjdu do muzea) a zaboha jsem nechápal rozdíl mezi šinkó ve významu „náboženská víra“ a šinkó ve významu „nakládaná zelenina“, vzdal jsem to a přiznal porážku.
            Mazlíček si zasloužil odměnu.

A tak jsem se vracel spokojeně obtěžkán a spokojeně vyběžkán. Však je to od nás do Soho pěkný lán cesty, z něhož víc než polovinu lze líznout krajem Spojených parků Kennsingtonských a Hydeských. Navíc nepoštěstí se každý rok, aby se člověk mohl centrem britské metropole prohánět na prkýnkách, oděn ve slušivý zimní obleček včetně větrovky s klokaní kapsou, zatímco míjí kolony uvízlých limuzín a jiných drahocenných vozů. Záchrana zatím byla v nedohlednu, tipoval jsem, že hlavní uklízecí práce probíhají především na střechách výškových budov bank a úřadů – aby mohly alespoň přistávat vrtulníky, a na letišti v Heathrow.
Zatímco jsem běžky oklepával od sněhu, kvitoval jsem s povděkem, že se Bernadeta se svým stánkem s punčem rozložila šikmo na rohu našeho krámku. Velmi strategické. Za příčinou jsem tušil mazlíkovu líbeznou tlamičku a jeho zvyk sedět při čtení v oknech výlohy. To děťátko se vskutku ukázalo jako veskrze užitečné. Ještě jsem ani nedooklepal běžky a už tu Bernadeta byla a podávala mi kelímek vánočního punče. Políbil jsem drahou černou Londýňanku na obě kulaté tváře a punč vděčně přijal.
„Šťastné svátky, pane McIntyre – veselé je budete mít bezpochyby, mládenci od vás už u mě byli třikrát s termoskou.“
„Třikrát? A s tou malou trekovou, nebo s tou s uchem na pikniky?“
„S piknikovou, pane.“
Poděkoval jsem a s kelímkem v jedné a běžkami v druhé ruce jsem obezřetně vkročil do krámu. Pikniková termoska má bratru dva litry.

Přivítala mě útulná vánoční atmosféra – Daniel právě věšel vánoční řetěz na Elliota, při čemž mu zdatně sekundoval mazlíček s plyšovýma ušiskama, rolničkou na krku a v japonské školní uniformě. Byl jsem zmrzlý jako preclík, ale okamžitě mě to rozhicovalo. A to ještě dřív, než se na mě mazlík skokem vrhl (cinkal u toho jako sobí spřežení nebo šaman v rauši) a zasypal mě polibky.
„Ty jsi tak statečný, starší pane bratře! Dovezl jsi mi dárky?“
„Tři rampouchy a urvaný stěrač – rampouchy roztály a stěrač jsem zahodil,“ umlčel jsem jeho otázky dřív, než je vyslovil.
„Roztály, jo? Vždyť tam mrzne,“ zamračil se na mě mazlíček rozdurděně a sklouzl mi z náruče zpátky na zem.
„Mrzne a sněží,“ poučil jsem ho pedantsky a se zájmem jsem se rozhlédl kolem sebe.
Damon se jevil silně zpunčovaně, seděl na pultu vedle pokladny, klátil nohama, prozpěvoval něco o sobech a doprovázel se na xylofon. Gavin nezůstával o mnoho pozadu, bujaře Damonovi kontroval velšskou harfičkou a lidovou písní svých rodných končin (v původním znění bez titulků). Nebylo ovšem těžké rozeznat, že se jedná o dvě zcela odlišné písně – když už, ve Walesu nemají soby, že. Interpretům to ovšem ani v nejmenším nevadilo, a co jim chybělo na hudebním umu, doháněli vervou a hlasovým nasazením.
Mimo ně se tu nacházelo ještě několik záhadných jedinců v pletených svetrech s jeleny, v lehce podnapilém stavu a se svítícími sobími parůžky na hlavách. Něco brumlavě prozpěvovali v obdobně nesrozumitelném jazyku, jako byla Gavinova velšská keltština (patrně se snažili místní bardy doprovázet vlastní tvorbou), popíjeli z plechovek pivo Tuborg, což hojně prokládali punčem z plastových kelímků. Když uviděli moje běžky, nadšeně se rozhalekali. Zachytil jsem slova jako „ski“ a „Björn Dahlie“.
„To je norský zájezd,“ informoval mě Gavin, když přerušil své keltské kantáty. „Uvízli tu. V hospodě je plno, venku zima, tak se někteří přesunuli k nám...“
„Tipuju, že ti, co umí číst – nebo jsou teplí,“ odtušil jsem při pohledu na mlsné výrazy, jimiž Norové sledovali mazlíka.
„Oni si myslí, že jsem holčička,“ postěžoval si mi mazlík. „Nemůžu jim to vysvětlit – mluví anglicky hůř než dědeček Kwan.“
„Chudáčku,“ politoval jsem ho. „To bude tou lihovinou, víš?“
„Škoda, že tu neuvízli Japonci,“ řekl Daniel posmutněle. „Ti by tolik nevypili – a chlapečka od holčičky by taky rozeznali...“
„Nebo by jim to bylo jedno,“ neodpustil jsem si.
„Ale nesmrkali by,“ přisadil si mazlíček rozdurděně. „Nejsem xenofob, ale ti Noři furt smrkají...“
„Jsou dojatí,“ hájil seveřany Gavin.
„Dojatí nedojatí, jsou na plech – a my za chvilku zavřem krám, rád bych, aby nějakej punč zbyl taky na mě,“ rozhodl Daniel.
„Přece je nevyhodíme na mráz!“ zděsil se Gavin.
„Jsou to Noři – na mráz jsou zvyklí. Pomažou a basta.“
„Ale to přece nejde! Jsou Vánoce – Damone, řekni něco!“
Damon se nevyjádřil. Škytl a sesul se dozadu za pult. Xylofon se dotčeně rozcinkal a Norové mu radostně připili ze svých plechovek.
„Vidíš?“ uzavřel to Daniel. „A to ani nemluvím o tom, že jeden z nich mi polil Ženu v bílém tím jejich hnusným blemcem! Viktoriánské vydání!“
           
            Zatímco osud účastníků norského zájezdu vrcholil v dramatické debatě (jíž se dotyční ale po hříchu vůbec nezúčastnili, neb ve svém stavu nepochopili, že se jich týká, a nadále si brumlavě prozpěvovali), do všeho toho rumraje mi zazvonil telefon. Byl to Velký Kyborg. Překvapeně jsem se otázal, co se děje, protože podle původního plánu jsme na jeho sešlost na Willwercombe měli s mazlíkem zavítat až zítra – tedy vzhledem k nejnovějším sněhovým zpravodajstvím možná, dá-li Bůh a úklidová služba Londýnské správy silnic. Klidně taky až na jaře.
Na nějaká obligátní telefonická vánoční přání dědu nikdy neužilo, tak jsem si pro jistotu rychle v duchu promítl politické události uplynulých hodin – ale ve všech horoucích peklech, kam hrozilo, že by mě Velký Kyborg mohl vyslat, byl naštěstí momentálně klid. I přesto se mě děd zpříma dotázal, za jak rychle jsem schopen se dopravit na centrálu MI6.
            „Chtěl jsem pro tebe poslat auto, drahý hochu, ale nemůžeme vyjet ani z garáže! Jak se pořád snažili protahovat aspoň tu hlavní směrem na Elephant, tak nám to nahrnuli přímo před vrata.“
            „Ty jsi v Londýně?“ zeptal jsem se překvapeně. „Myslel jsem, že už jsi na Willwercombe!“
            „Jo, chlapče, nejsem a hned tak nebudu – tak tak jsem stihl vyzvednout na letišti Satoičiho! Mezitím volal Albert, že trčí s rollsem v zácpě někde v táhlém svahu mezi poli, tak jsem to raděj otočil zpátky na centrálu – je tady podstatně útulněji než na letišti. Taky míň lidí. Mimochodem – už ho zase uzavřeli. Satoiči měl štěstí – taky mohl skončit ve Francii nebo v Barceloně – to bych mu teda rozhodně nepřál. Jelikož se ale teď nemůžeme dostat z budovy, napadlo nás, jestli se vy nemůžete dostat sem...“
„To na tom svým baráku nemáte pluh?“
            „Nemáme – no! Pluh a sněžné skútry jsou na skotské centrále... teď vidím, že některé věci je třeba radikálně přehodnotit – rozhodně a nezbytně přehodnotit! My nosíme jejich sukénky a oni.... Oni jsou připraveni, my máme pendrek! Co pendrek – hrubé hovno! Máme – máme – akorát tak vrtulník!“
            „Ne!“ zařval jsem preventivně. Zaznamenal jsem v dědově hlase jistou dávku lihoviny (což při jeho výdrži musela být kvanta) a snažil jsem se zabránit nejhoršímu.
            „Tady přece není kde přistát!“
            „Ale... Nepodceňuj mě, drahý hochu – já přistával s vrtulníky na místech, o kterých se ti ani nesnilo! Něco se vždycky najde!“
            „Tady ne – vážně. Jestli myslíš ten pidiplácek na rohu, tak tam teď táboří Rašíd s praženýma arašídama, stánek s punčem a Jamajčan se jmelím... Opravdu bych nerad, aby nám speciálně kiosek s punčem smetl vrtulník .“
            „A nemůžou s těma kioskama uhnout, hochu?
            „Nemůžou – ani přes zbožné přání MI6. Všude jinde je sníh na hromadách... Ale protože jsem dostatečně šílený, mám tady běžky,“ uklidňoval jsem situaci. „Už jsem na nich byl dopoledne ve městě. Jenom nevím, co mazlík...“
            „Jak nevíš?!“ přerušil mě děd. „Ne abys přišel sám – vem s sebou tu sladkou prdelku, i s plyšovýma ušima!“
            Po této větě jsem definitivně usoudil, že děd popil – anebo se zbláznil. Přemýšlel jsem, jak mu vysvětlit, že plyšový mazlíček sice má pod stromeček dostat běžky, ale že na nich nikdy nestál...
„Dárky se zkrátka rozdávají tady,“ uzavřel děda. „A bez plyšového mazlíčka by to nebyly žádný Vánoce! Tak ho vem třeba na sáňky, ale už ať jste tady! Nebo pošlu vrtulník – kiosek nekiosek! Jo – a dovez nějaký jídlo.“
Poté Velký Kyborg náhle zavěsil a zanechal mě zmateným úvahám.
             
            „Co se děje?“ zeptal se mazlíček zvědavě, vida můj užaslý ksicht. Obličejem bych svůj momentální výraz vskutku nenazval.
            „Ehm... To byl děda... Víš, sladká prdelko, mám tě neprodleně dopravit na MI6,“ vysoukal jsem ze sebe stručnou parafrázi dědova telefonátu.
            „Jejda...“ pravil mazlík mnohovýznamně.
            „Jejda...“ zopakoval jsem po něm, jen s většími pochybami v hlase.
            „Co budem dělat?“
            „No, co – pojedem, jinak nám brzo na hlavách přistane útočný vrtulník. Rašíd by arašídy hledal až v Paddingtonu za nádražím. To těm zdejším dobrým lidem nemůžeme udělat. Jak zajisté víš, miláčku, měl jsi pod stromeček dostat běžky – tak je holt dostaneš kapánek dřív...“
            „Hm... A lyžařský um dostanu taky?“ zeptal se mazlíček  pochybovačně.
            „To zvládneš, zlato – jseš šikovnej chlapeček. Nic to není – budeš jen tak šoupat nohama a dělat to co já...“
            „Jenom aby,“ hlesl odevzdaně.
           
            Během půl hodiny jsme byli připraveni vyrazit. Navlékl jsem mazlíčka do jeho vánočních dárků – šedého huňatého svetru, růžových běžkařských kalhot (velmi vkusných, s dvojitými nohavicemi, přičemž ty venkovní střižené do zvonu kryly ty vnitřní s gumičkami na kotnících a připínáky k botám), bílo-růžové bundy s kapucí a tmavě šedé plyšové čepice s ušima... Pozapínal jsem mu všechny přezky, natáhl rukavice a ohromeně se na něho zadíval. Slušelo mu to neobyčejně. Co jsem se taky natrápil, než se mi po všech možných dětských odděleních podařilo sehnat takový plyšákovský a zároveň lyžařský outfit! Tímto hluboce děkuji firmě O’Neill, skláním se před jejím umem a invencí, a doporučuji ctihodnému outdoorovému guru panu Gorovi, by se kapku poohlídl u konkurence – nebo aspoň v sadě pastelek, aby si uvědomil, že existuje víc barev. Kvalitu je třeba spojit s estetikou. Jinak na asijském trhu nikdy neprorazí. To růžovobílé lyže jsem sehnal překvapivě snadno.
            Ovšem výsledek zcela předčil i má nejdivočejší očekávání – mazlíček vypadal neskutečně cukrkandlově. Jak mu delší ofinka plavých vlásků vykukovala z té dětské ušaté čepice, byl slaďounký k sežrání. Chlapeček jako cumel. Jenom ho oblízat.
            „Doufám, že nejedete přes Soho,“ ucedil Daniel. „Jinak si vem s sebou berettu.“
            „Tu beru tak jako tak,“ uklidnil jsem jeho obavy o mazlíkovu počestnost. „Navíc pojedem přes Knightsbridge – je to nejblíž a je tam klid. Jsou chvíle, kdy je třeba snobské čtvrti ocenit. Tamní občané nanejvýš dostanou infarkt z nečekané erekce, ale těžko budou v sněhových závějích nahánět sotva zletilého kolouška s růžovýma lyžema a plyšovýma ušima...“
            „Aby ses nedivil,“ zapochyboval Daniel. „Vylezou z Royal Albert Hall s těma svýma bílýma šálama a po pěti hodinách Wagnera jim to možná přijde jako fajn nápad...“
            „Nestraš! Myslíš, že se budeme muset prostřílet?“
            „To bych nezkoušel – díry do fraku by je mohly popudit. Vsadil bych na koulovačku – a úprk; budou mít blbý boty...“
            „To je fakt, Gucci ani Versace do sněžnic nedělají,“ usoudil jsem spokojeně.
„A jak je to daleko?“ zeptal se mazlíček zvědavě.
„Ehm – dost,“ připustil jsem. „Pěšky víc jak dvě hodiny – na běžkách nemám odhad... Ale neboj, dolů k parku už jsem ráno prošlapal stopu, to pojede jako po másle, pak napříč přes park, přes Knightsbridge, Belgravii, Pimlico a Vauxhall Bridge...“
„To je jak výprava na Severní pól,“ řekl Daniel kousavě. „Piš si deník – kdyby něco, aspoň pak budu mít co vydat...“
„Drahý příteli, vydavateli a spolupodnikateli – jestli bídně zahynu, odkazuji ti ten stojánek na deštníky ze sloní nohy, co stojí na Willwercombe v hale. Vím, že se ti vždycky hrozně líbil.“
„Jo, hrozně – to máš pravdu. Prosímtě, mazlíku,“ obrátil se k mému cukrkandlovému děťátku, „dohlídni na něj, ano, zlato? Kdyby něco – volej. Vezmu lopatu a flašku rumu a přijdu vás vykopat. Snad to nebude daleko.“
„Máme ti sypat cestu drobečky?“ zeptal jsem se jízlivě.
„Drobečky sežere divá zvěř. Vem si kromě beretty i glocka – veverky jsou letos jako šílené! Jak ucítí, že máte jídlo, rozcupujou vás i s batohama na cucky.“
„Utlučeme je hůlkama, viď, starší pane bratře?“ řekl mazlík bojovně.

A tak jsme vyrazili. Vyprovázeni a oplakáváni polovinou ulice, vyzbrojeni do nočních ulic a vybaveni do sněhu a mrazu – svačinou, sadou vosků, buzolou, satelitní navigací, papírovou mapou pro sichr, balzámem na rty firmy Garnier, náhradními šroubky do vázání i náhradním oblečením, dárky pro domorodce, švýcarským armádním nožíkem, hřebínkem a gelem na vlasy. Chyběl nám už jenom kajak.
Bernadeta nás oba naposledy políbila a nalila nám grátis punče do malé trekkové termosky, kde kdo zamáčkl slzu v oku a dojatě nám mával. Vydat se v největší chumelenici, jakou Londýn pamatuje, do míst, kam i metro jede (když jede) víc než hodinu, a to pěšky na pochybných skandinávských prknech navíc přes ty nejsnobštější části města, to pro tyto dobré lidi znamenalo jediné – už nás nikdy nikdo neuvidí a na jaře najdou v parku naše ohlodané kosti. Když všechno dobře dopadne, mě jenom zabijí a mazlíka prodají zvrhlíkům ze Saudské Arábie zamotanýho do koberce.
Jamajčanova babička nás obdařila amuletem proti vúdú (vkusné malé hadí lebky pověšené na modré šňůrce), teta od palačinek nám udělala křížek na čelo, Maxim Ivanovič přichvátal s malou ikonou. Svítící sobí parůžky (od nyní již vcelku ožralého a družného norského zájezdu) jsme s díky odmítli a vyrazili jsme směr Notting Hill Gate.

Sněžilo už tak hustě, že i když pouliční osvětlení zvesela svítilo, podporováno navíc tisíci luxů světelné výzdoby všude okolo, stejně nebylo vidět skoro na krok. Pod stromy v Kensington Gardens sice sněžilo míň, ale o to tam byla větší tma. Teskně jsem vzpomněl na svítící sobí parůžky – že já nevzal aspoň jedny pro mazlíka! Aspoň bych podle blikání bezpečně poznal, kde je. Takhle jsem musel mít pořád nastražené uši, jestli slyším cinkat tu jeho rolničku, co mu zaplaťbůh zůstala na krku.
Jelikož se děťátko co chvilku rozpláclo na sněhu, o hudební doprovod jsme měli vystaráno – a já o úžasnou lekci jadrných korejských nadávek. Ne že bych jim rozuměl, ale znělo to, to jsem musel uznat. Člověk si jednoznačně ulevil.
„Máš to dobře namazaný?“ zeptal jsem se, když jsem mazlíka po ixté zvedal ze země. Občas jsem ho také musel vyplétat z vášnivých objetí s množstvím místních dřevin, protože se mu do cesty neustále stavěly nějaké přihlouplé keře a stromy a mazlíček s nimi navazoval intenzivní družbu. Navíc se k němu vždycky, když se rozplácl na zemi, stahovala divá zvěř, protože měl kapsy plné energetických tyčinek, čokoládových bonbónů a oříšků od Rašída – veverky byly letos hlady vážně šílené. Dokonce jsem měl takový dojem, že jsem jednou ve svitu čelovky zahlédl i zklamaného jezevce.
Už abychom vyjeli do civilizace, Kensington Gardens a Hyde Park je hotová divočina. Už jen zbývá, aby na nás zaútočily husy.
„Vím já?“ řekl mazlík po sérii drsných korejských hlásek a vyplivl hroudu sněhu. „Když na tom stojím prvně, jak mám asi poznat, co je dobře a co špatně?“
Pokusil se oprášit si zadeček, ale přišlápl si hůlku a rozplácl se znovu.
„Jde ti to moc dobře,“ konejšil jsem ho – a na podporu jsem otevřel termosku. Mazlík se zhluboka napil a sejmul sněhovou koulí jednu veverku, co se k nám povážlivě blížila. Její odhodlaný výraz se změnil na překvapený a sekla sebou naznak.
Mazlíka to pobavilo. „Hele – nejsem jedinej, kdo se válí po zemi!“
Statečně se vyhrabal na nohy, teda na lyže, a zamával hůlkou: „V perjod, tovarišči! Na Berlin! Za Stalina! Za rodinu!“
„Že já ti to dával,“ zalomil jsem zoufale rukama. „Ještě nás zavřou...“
„A kdo?“ podivil se mazlík. „Ty tu snad někoho vidíš?“ zeptal se bojovně. „Celý tento prohnile dekadentní imperialistický svět kapitalistického pozlátka je zalezlý doma u krbu!“
„Jo – je totiž počasí, že by korejského partyzána ven nevyhnal,“ ucedil jsem jízlivě a láskyplně jsem mazlíka, který se mi znovu složil k nohám, zvedl ze závěje a oprášil.
„Blížíme se ovšem k civilizaci, zlato – takže konec s punčem, nějak tě to bere... Jsi ty vůbec Korejec? Vždyť vy na rozdíl od Japonců pěkně chlastáte...“
„Pabo sekkija!“ odsekl mazlíček korejsky. Radši jsem se neptal, co to znamená.

Svá předchozí slova chvály jsem ovšem myslel zcela upřímně – na to, jaký měl křest ohněm, tedy sněhem, si mazlík v paralyzovaném Londýně vedl na běžkách neobyčejně statečně. Asi to vážně bude korejský partyzánek. Odvážný a nezničitelný – má-li na to vkusný outfit a kosmetiku, přežije cokoliv.
V Knightsbridge přestal nadávat, v Belgravii padat a Pimlikem už jsme projížděli se vší ladností a elegancí. Pravda, i keřů ubylo, zvlášť těch zákeřných jako v Kensington Gardens, takže se mu nic neočekávaně nestavělo do cesty.
U Victoria Station jsme se občerstvili v místním čínském bufetu, nabrali zásoby (Velký Kyborg přece mlel něco o jídle) a nové síly a chutě vyrazili k Vauxhallu.
Uvízlí cestující místního železničního a autobusového uzlu nám ještě dlouho mávali.

Na MI6 kupodivu rovněž panovala vánoční atmosféra – dědův sekretář Stuart (ztvárněný v nesmrtelných příbězích jako slečna Moneypenny) právě visel na žebříku ověšen šňůrami žároviček a pod dohledem a zavilou buzerací našeho drahého Q se oháněl kladívkem, zatímco zbytek jeho týmu pospolu s několika nebožáky z oddělení soudního lékařství prováděl cosi, co vypadalo jako pitva jídelního automatu. Toho s brambůrky, muffiny a sendviči. Měli k němu dokonce připojený i laptop a nějaké jiné mašinky, na kterých poskakovaly jakési ručičky zleva doprava. K vlastnímu ohromení jsem poznal ampérmetr a dozimetr. Po zbytku chodby se volně roztroušeny povalovaly pozůstatky očividného předchozího pacienta – a taky jakási blíže nespecifikovaná navlhlá hmota žlutavě pískového odstínu.
Užasle jsme se s mazlíkem zastavili. V lyžařským, s běžkama přes rameno a hůlkama v ruce jsme dohromady s okolní chodbou vytvářeli bizarně surrealistickou scenérii.
Než jsem se stačil otázat po smyslu jejich počínání (případně účelu tohoto cvičení), ozvaly se dvě tlumené detonace a vzápětí proletělo chodbou asi osm různobarevných balistických střel – které jsem nevěřícně identifikoval jako několik zelených jablek (odrůda Golden delicious), pomeranče a jeden středně velký ananas. Uhnul jsem jen tak tak. Střely vzápětí narazily na neprůstřelné okenní sklo (které pravda pod ananasem podrážděně zadrnčelo) a rozprskly se po okolí.
„Vyrábíte vánoční pyré?“ zeptal jsem se užasle Q. Teprve poté se k zemi začaly zpomaleně snášet bramborové a kukuřičné lupínky.
„To pyrotechnici – pořád nechtějí pochopit, že C4 v tomto případě není to pravé... Ještě že jsem po jejich prvním výbuchu vypnul automatický hasící systém,“ zalomil nešťastně rukama. Záhadná mazlavá směs na podlaze tak rázem dostala smysl a účel – kolegyně stejného buněčného složení (ovšem ještě ne vizuální konzistence) se k ní plynule snášela odkudsi od stropu, kam ji rozptýlil předchozí výbuch. A na závěr jako konfety nejlehčí komponenty – kousky celofánu a igelitových pytlíků.
„To už je druhý automat s ovocem, který znehodnotili,“ zanaříkal Q. „Šéf nebude rád – chtěl, aby v laborce uvařili punč nebo bowli – mají tam kahany a trochu lihu... Prozatím jsem je s panem Kanagawou zabavil takovou narychlo spíchnutou počítačovou hrou z našich satelitních snímků, ale nevím, jak dlouho jim to vydrží... Kdybyste, mladý pane...“
„Ale to víš, Q, že starouše nějak rozptýlím,“ poplácal jsem hořekujícího nebožáka po zádech. „Vy jen děkujte Bohu, že do těch automatů nedávají kokosy.“
„Starší pane bratře,“ zatahalo mě něco za rukáv. Mazlíček. Málem bych na něho s těmi bizarními zážitky zapomněl! Ovšem mláďátko se tak snadno opomenout nedá – ono se přihlásí samo.
„Ano, zlatíčko? Nechápeš, co se děje? Nic si z toho nedělej, já taky ne. Stuarte – můžeš mi osvětlit zdejší zajisté naprosto logicky vysvětlitelné události?“
„Ano, pane – snažíme se dostat jídlo z automatů, poněkud, ehm, alternativními formami,“ ozval se Stuart ze žebříku. Letící ovoce ho naštěstí minulo, tak pokračoval v přitloukání vánoční girlandy a tvářil se u toho jen lehce otřeseně.
„A proč si ho prostě nekoupíte?“ zeptal se mazlíček užasle.
„Protože nám došly drobný,“ řekl Q ponuře. „Zjistili jsme, že kapacita mincí, které s sebou člověk běžně nosí, je zcela nepostačující pro jakékoliv krizové situace. Jsme tu už od rána – a teď už mnozí fakt máme hlad...“
„Já nějaký drobáky mám,“ zalovil mazlíček po kapsách a vysypal do dychtivě nastavených dlaní asistentů svou zásobu kovových mincí. Okamžitě kolem něj nastalo srocení davů. Osazenstvo chodby následně propuklo ve vášnivou debatu, zda bude lepší za mazlíkovy drobný koupit tři obložené bagety anebo čtyři sendviče a dvě kávy, popřípadě šest káv a dva sendviče. Povšiml jsem si, že extrémisté závislí na cukru, požadující tabulku čokolády nebo alespoň pytlíček lentilek M&M, byli nekompromisně umlčeni většinou hned v zárodcích svých formulací.
 Q mi začal vysvětlovat, že zbytek jeho týmu se v dílně pokouší z dostupných slitin vyrobit imitace mincí – ale že je to komplikované, protože záhy pochopili, že pro automat není směrodatná jen velikost, ale zároveň i váha mince, takže pořád nemohou natrefit na tu správnou kombinaci, co by měla při dané velikosti (dejme tomu 1 libry), též patřičnou molekulární hustotu a tím i danou váhu. Zvlášť, když jim chybí ukázkové vzorky, protože jídlachtiví zaměstnanci odmítali mince vydat na pokusy a místo toho je zbůhdarma naházeli do automatů.
Pochopil jsem a obrátil naruby i své kapsy. Q dojetím zaslzel.
 „A proč se snažíte dostat ven to jídlo?“ zeptal se zčista jasna mazlík zadumaně. „Proč se nesnažíte dostat ven ty prachy?“
„Vy jako myslíte...“ zarazil se Q. „Vykrást automat?!“
„No,“ opáčil mazlíček klidně a sladce se na něho usmál. „Vykrást místo vyjíst... Peníze z vykradenýho použijete na legální vyjezení jinýho... A až bude vyjezenej, tak ho můžete taky otevřít C4 bez toho, aby vám jídlo lítalo po chodbě... Těch brambůrků s medvídkama je škoda – mám je rád...“
            Vytřepal si do dlaně ty, co mu napadali do kapucky větrovky, a opatrně je ochutnal.

Děd dlel ve své kanceláři v přítomnosti oblaku doutníkového kouře, výparů z whisky a znovunalezeného přítele Satoičiho Kanagawy. Pařili spolu nějakou počítačovou hru, která spočívala v sestřelování protivníkových satelitů nad jihovýchodní Asií – děd právě zaznamenal úspěšný zásah poblíž Hongkongu a radostně si zamnul ruce.
            Důstojný japonský byznysman a šéf japonské tajné služby (dříve i jakuzy) v jedné osobě Satoiči Kanagawa něco jadrně zadrmolil japonsky a sestřelil pro změnu dědův satelit nad Kurilskými ostrovy. Před každým z nich stála poloprázdná lahev whisky – před dědou japonské Suntori, před Kanagawou irské Tullamore Dew. Vánoční nálada byla v plném proudu.
Upřímně jsem vzhledem k úbytku lihoviny v obou lahvích doufal, že se nespletli a vzali si skutečně disky s PC hrou. Když si oba padli do náruče a radostně se plácali po zádech, protože svorně sejmuli satelit ruský, začal jsem se raději v duchu modlit.
Ale co, třeba s nimi Putin hraje on-line.

„Nazdar mládenci, máte pánskou jízdu?“ pozdravil jsem slušně a odložil své tělo do jednoho z hlubokých ušáků, co tu měl děd pro návštěvy a své drobné zdřímnutí po obědě.
„Nebuď drzý, Warrene!“ okřikl mě děda rutinně s pohledem upřeným do monitoru.
„Mám tě! Sakra... A do pr... Satoiči, kruci, tenhle ne – ne! Boha jeho! Barrack se zvencne!“
„Ale, Obama-sama beztak plesá u stromečku věren tradici národa, tak co... Než na to přijde... A vůbec – měl nechat Everetta hrát s náma... Zásah! Tenhle teda rozhodně byl tvůj!“
„Pch... Jenom lehké poškození – jsi mě sotva škrábnul... A Everett se neměl ptát.“
„Kdo je Everett?“ odvážil jsem se ctěné hlavy tajných služeb vyrušit z jejich, doufejme, neškodné zábavy.
„Šéf CIA,“ odpověděli oba jednohlasně.
To už za mnou naštěstí dohopkal mazlíček, který až dosud patrně oblézal pod jmelím Stuarta a Q – nebo se dle stavu své tlamičky nechával krmit vánoční čokoládou, popřípadě oboje zaráz. Takže cukerná lobby s příchodem mazlíka získala silné argumenty, jak vidno.
Zaradoval jsem se, že i zde jeho přítomnost bude k patřičnému užitku a možná zamezí i hrozící třetí světové válce, ať už reálné, či virtuální, ale drazí šéfové zeměkoule (každý své třetiny) si jen vybrali svou daň čokoládových polibků a s pohledy stále upřenými na satelitní monitory mu každý udělali místo na klíně a chystali se si ho tam usadit. Jejich majetnické tlapy se na mazlíkově útlé prdelce zákonitě potkaly a oba mužové se po sobě zamračeně podívali.
Pobaveně jsem zakašlal, mrkl na mazlíka a významně si poklepal dlaní na koleno. Mazlík se zakřenil, vykroutil se starouškům ladným pohybem a uvelebil se mi na klíně s takovou razancí, až jsem tiše heknul.
„Everett je měkota – stejně si ten zákaz vymyslel, aby se mohl hřát v teple rodinného krbu a vánoční atmosféry u stromečku, bačkora!“ zahučel po chvíli děd. „Sestřel mu ještě jeden, Satoiči!“
„Zbabělec!“ přisadil si sensei Kanagawa, povolil si kravatu a s gustem uchopil joystick.
„Spíš pokrytec,“ řekl jsem a sebral hráčům z mísy hrst pražených mandlí. „Vždyť máme časový pásma – pracovní doba mu sotva začala, tak jakýpak rodinný večer!“
„Ha! Slyšíš to, Satoiči? Proto tomu hochovi ledacos prominu – myslí mu to,“ řekl děda uznale. „Ještě že jsem počkal ob generaci! Hlavička!“
„Hezká a chytrá,“ pokýval Kanagawa hlavou. „Vyfoukl nám mazlíka, Jacobe...“
„Prominuto,“ mávl děd bohorovně rukou. „Odhalil Everetta.“
„Banzai!“
Než bylo nebohým Spojeným státům dáno čelit spojeným útokům britsko-japonským, zazvonil dědovi jeden z přehršle telefonů na jeho stole. Byl to ten místní, pokud si dobře vybavuju.
„Konečně rozumný nápad!“ vydechl si pak děda, když položil sluchátko. „Moudré hlavy vývojového oddělení konečně přišly na to, že nemusí rozstřelovat jídlo po celém MI6 – že stačí vykrást prachy z vyjezeného automatu a použít je do automatu plného a tak dále, k plné spokojenosti všech sytých...  Už jsem myslel, že jim to budu muset poradit sám a po Novým roce je pak šmahem vyhodit. Že jim to ale trvalo!“
„Ehm... Velký šéfe, oni na to nepřišli,“ ozval jsem se pobaveně. „Poradil jim to mazlíček, když nás na chodbě málem sejmuli ananasem...“
„Cože?! Zničili další ananas?! Z čeho budeme dělat bowli nebo punč?! Idioti!“ rozlítil se Velký Kyborg.
„Dovezli jsme termosku, sensei,“ ozval se rychle mazlíček. „S punčem z Portobello Road – a jídlo taky...“
„Pravda, je to čína...“ hlesl jsem rozpačitě. „Cestou jsme narazili jenom na čínskou restauraci....“
Satoiči Kanagawa se rozesmál. „Tedy, Jacobe, že budu jíst o anglických vánocích čínu, to mě ve snu nenapadlo!“

„Výborná hra,“ řekl jsem kousavě, když po jídelní pauze a omylem sestřeleném indickém satelitu Velký Kyborg znovu telefonicky uklidňoval politickou situaci ve světě. Bylo mi vysvětleno, že hra je vystavěna na reálné platformě – tedy satelitním vojenském snímkování, toliko střely jsou imaginární, ovšem snímacímu zařízení se jeví jako skutečné. Tudíž Indové mohli propadnou panice, že Bollywood TV bude mít výpadek, případně se domáhat odplaty. Ještě že zůstali členy Commonwealthu, tedy dědova stádečka.
„Skvělá!“ rozzářil se děd. „Mnohem lepší než když jsme balistickýma raketama sestřelovali Santu – Satoiči ho sejmul během pěti minut a bylo po srandě...“
„Znovu se omlouvám, Jacobe.“
„Nenechals mě ani vystřelit! Ani jednou!“
„Promiň, Jacobe.“
„A ještě jsi použil francouzskou raketu!“
„Promiň, Jacobe.“
„Nech si to! Promiň, Jacobe to nespraví! Ty s ním nemáš nevyřízené účty – tys mu nepsal celé hloupé naivní dětství! Víš, jak jsem se těšil, jak to do něho našiju?! To nespravíš ani kdybys... kdybys.... kdybys mi dopřál první ránu na sv. Valentýna!“
„Toho upálili, ne?“
„To je jedno!“
„Ehm, Jacobe – co Okinawa?“
„Co s ní?“
„Americká základna... První rána?“
„Satoiči, to myslíš vážně?“
„Jistě, Jacobe – šťastné a veselé!“
Děd uchopil joystick a Satoiči Kanagawa se s úklonou omluvil a zvedl telefon.

            Albert dorazil nad ránem. To už utichla zábava i v laborce, kde uvařili ze zachráněných zbytků ovoce nad očekávání dobrý, ehm, nápoj – směs ovoce, různých lihovin a coly z automatu. Ohřáté to bylo vskutku dobré a devastující. Položilo to výrobce i konzumenty, včetně takových tvrďáků jako je šéf laborky Maurice, vedoucí pyrotechniků či dědův sekretář Stuart.
Albertova zpráva, že se již probojoval na hranice vnitřního města, kde se mu podařilo zavěsit těsně za zbloudilý pluh a sypač a zdárně míří na centrálu, přišla ve chvíli, kdy únava zmáhala i Velkého Kyborga, jinak posledního Mohykána mezi padlými. Satoiči Kanagawa decentně chrápal na Stuartově stole, zatímco plyšový mazlíček, který usnul mezi prvními, utahaný dobrodružnou polární výpravou i laboratorní směsí, se naopak probudil v útulném pohodlí dědova křesla a jeho drahého saka, kterým ho Velký Kyborg něžně přikryl. Zívnul a přiťapkal mi dělat společnost na koberec před krbem, kde jsem ležel rozplesknutý jako hvězdice.
Dědovu informaci, že nás Albert zaveze domů na Portobello road, jsem přivítal s nadšením – bohužel vzhledem k únavě ze mě vyšlo jen tiché bublání.
Velký Kyborg mě resuscitoval několika dloubnutími polobotek Versace pod žebra a vyslal do mrazu vyhlížet Alberta. Taky mu prošlapat cestu k vozu, aby si ty polobotky v závějích nezničil.
Byl jsem tomu vcelku i rád – poté, co jsem se pětkrát vyzvracel (jednou v budově a čtyřikrát na čerstvém vzduchu u keříků před hlavním vchodem), se mi udělalo lépe a vrátil se mi klid a rozvaha. Přivítal jsem Alberta a již plně nasazen jsem s ním začal řešit logistický problém, jak přemístit dvoje běžky a pět lidí včetně řidiče z bodu A do bodu B ve voze, který není určen k převážení nákladu.
Když se po chvíli děd se Satoičim v družném objetí vypotáceli před centrálu, dumali jsme zrovna nad tím, kam a jak na rolls royce připevnit lyže.
„Jaké jsou cesty, Alberte?“
            „Dovolil jsem si cestou zastavit v Baumaxu, sire, a zakoupit pytel písku. Lopatu jsem vzal již na Willwercombe,“ informoval svého zaměstnavatele Albert.
            „Výborně, Alberte – tvé služby jsou vynikající za každého počasí!“
            „Lopatu?“
            „Folklór, Satoiči – takový vánoční zvyk.“
            „Aha. Co zaměstnanci?“
            „Jací zaměstnanci?“
            „No tvoji, Jacobe – informoval jsi někoho, že opouštíš centrálu?“
            „Já jsem šéf!“ ohradil se děda. „Já nikoho informovat nemusím! Kromě Alžběty, ale ta spí – tedy předpokládám. Do mých odchodů a příchodů nikomu nic není, Satoiči – a nechal jsem jim tam lístek.“
            „Lístek?“ zeptal jsem se zvědavě.
            „Jo, lístek – Jel jsem domů. Kyborg.

            Děd se svalil do vozu, Satoičiho opatrně opřel na sedadlo vedle a zavelel k odjezdu. Vyrazili jsme spícím zasypaným Londýnem na Portobello road sledováni užaslými pohledy řidičů sypačů a hlídkujících policistů. Pravda, rolls royce s lyžema na střeše, vepředu přivázanýma lehkým lankem k sošce oné nahaté okřídlené bytůstky z ušlechtilého kovu, se asi jen tak nevidí.

sobota 27. června 2015

Růžová a zelená strana věci - aneb Máme nového spolubydlícího! :-)

Občas se přihodí věci, které nikdo nečekal - obzvláště ne malý Sebastian, který loni neprozřetelně slíbil Meikovi, že zařídí, aby k nám mohl přijet mužný agent korejské NCIS, který by byl jeho strýčkem... Plukovník Park Su-won již si k nám poslal i svého Desert Eagla, aby se v naši zemi nemusel pohybovat zcela neozbrojen, a jeho příjezd byl odložen na dobu "až Sebastian našetří na letenku"...
Jenže! Mezitím do našich luhů a hájů zabloudilo malé korejské kotě, které se Sebastian bryskně rozhodl adoptovat - ovšem aniž by se předtím poradil s Meikou...
A zárodek konfliktu byl rázem na světě...

Meika: "Co to je?! Kde se tady vzal?! Ty bereš migranty na byt?! I když - vypadá, že je odjinud..."
Já: "Chovej se slušně! Neříká se co, ale kdo - je to náš nový spolubydlící. A jak jsi správně podotkl, je odjinud - z Asie."


Meika: "Nový spolubydlící?! A kde je můj strýček?! Tohle není plukovník Park Su-won! Ty jsi mi slíbil, že mi pořídíš strýčka! A místo toho dovlečeš tohle?! To je podlá zrada, Sebastiane!"
Já: ..... ehm ....
Růžové koťátko: "Já jsem Park Jineul - plukovník Park je můj strýček..."


Meika: "Cože?! Jak tvůj strýček?! To je můj strýček! Sebastiane - řekni něco! To přece nemůže být jeho strýček!!!! Vždyť se na něho podívej! Poslal si k nám bouchačku, přece!"
Jineul: "Poslal, já vím - a teď poslal mně... Za Sebastianem - o tobě nic neříkal..."
Já: "Nechte toho - je to můj strýček a hotovo. Jestli toho nenecháte, pojedu za ním do Koreje a vás tady nechám!"


Meika: "No to bys neudělal!"
Jineul: "Mně bys tady přece nenechal..."
Meika: "Slyšíš ho?! Tváří se jako Bambi, když ztratil mámu, a je málem větší než já! A to nemá boty!"


Jineul: "Sebastiane - nechtěl jsem nic říkat, ale ono odspodu zebe..."
Meika: "Na moje boty se ani nedívej! Strýčka a ještě boty?! To je vrchol..."
Já: "Neboj, něco vymyslíme... On Sia boty v podstatě nepotřebuje..."
Jineul: " 'kuju!"

Meika: "Nech toho - takovýhle oči na Sebastiana dělat nebudeš! Když opominu, jak vypadáš - jsi vůbec vegan?!"


Jineul: " Nevím ...Co to je? Sexuální orientace?"


Meika: "Co to meleš? Kde proboha žiješ? To v tý svý růžový makovici vůbec nic nemáš?! A chceš mi nakecat, že plukovník Park je tvůj strýček?! Co by s tebou asi tak dělal?!"


Jineul: "To je ale hodně smutný, když to nevíš... To je pak jasný, kdo je plukovníkův Mazlíček... A moc tady nemáchej těma rukama..."


Meika: "Nebo co?!"
Jineul: "Chceš to vidět?"


Drobný zásah Sebastiana, aby nedošlo na "pojď ven na férovku, vole!" :-)

Meika: "Sebastiane, vážně - to jako fakt? To nemůže být pravda..."
Jineul: (v duchu) "Tak se mi zdá, že je tady někdo kapánek na hlavu..."


 "Tohle bude ještě těžký..."


Meika: grrrrr
Jineul: grrrrr


Jineul: (v duchu) Já na to přijdu, jak na tebe...


... a pak se těš! Muahaha...!


 Meika: (v duchu) Budu muset něco vymyslet... Ale co?

 ...


Po chvíli:
Jineul: "Ahoj... Povíš mi, co je to ten vegan?"


Meika: "Nedolejzej!"


 Jineul: "Ale mně by to zajímalo..."


Meika: "Vážně? Neříkáš to jenom tak?"
Jineul: "Ty se vážně musíš ještě hodně učit..."


 * Ale proto jsem tady, že?* :-)


Meika:"Co tohle jako mělo znamenat?!"


Po tomto seznámení každý ze zúčastněných obsadil svůj konec poličky, kde se opevnil. Jak by řekl plukovník Park Su-won: "Zavládlo ozbrojené příměří..."

Meikova strana:


Plyšová strana (Jineulova):


Uprostřed se nachází demilitarizovaná zóna :-)
Pověřený vyjednavač: Sebastian
O dalším průběhu konfliktu vás budeme informovat...
:-)

P.S.:Možno též uzavírat sázky na vítěznou stranu... :-)

pátek 9. ledna 2015

Knižní prosinec

Tak - a je to tu naposledy... Náš knižní měsíc - no a samozřejmě se zpožděním, hlava děravá... Klasika posledních dnů :-)
Jak bude následně vidno, naše prosincové čtení bylo značně ve znamení "čekáme na sníh" , "těšíme se na sníh",  a pak už zcela zoufalé "máme totální absťák na sníh" ... I knihy se zkrátka řídí sezónními i momentálními náladami:-). Taky tím, na co člověk zrovna při lovu v knihovně narazí - a který resinový mazlíček si něco vymůže, protože se cítí nevyužitý... 
Takže hned na začátku jsem zapůjčil něco, co by mohlo slušet Kagome :-)


A musím říct, že příběh tří sester, dcer lehce potrhlého a excentrického profesora z malé americké univerzity, který hovoří zásadně v citátech ze Shakespeara, jsme si opravdu užili...
A zatímco tato kniha zimou a sněžením toliko končila, následující už byla celá na tohle téma :-). A detektivka k tomu:


Samozřejmě nesměla chybět Kagome, která si moc dobře z léta pamatovala focení s prvním dílem téhle detektivní série - a nedala se odbýt, i když svetr si musela vypůjčit od Justýnka :-). Zato ale takhle vytvořila zcela přirozený korejský ulzzang fashion style, takže to vypadá, že o zimní vybavení má postaráno (a ještě je designově in :-D ).
Další detektivka už byla tématem pro Siu:


Jedná se o jednu z kvanta severských krimi, které momentálně ve velkém zaplavují český knižní trh - ale tahle se vztahovala navíc k umění počátku 20. století, obrazy tam hrály klíčovou roli, a přiznám se, že mnohé informace o skandinávské umělecké scéně mě velmi obohatily... Už samotná existence obrazu s názvem Umírající dandy a pozadí jeho vzniku...
A pak došlo na knihu od irské autorky, jejíž jméno nedokážu ani přečíst, natož vyslovit... :-)
Kniha se jmenuje "Lišák, vlaštovka a strašák do zelí" a pod tímto tajemným a nic moc neříkajícím názvem se skrývá klasický příběh Anny Kareniny transponovaný do současnéhoDublinu - a to naprosto brilantně a vědomě, s narážkami na původní postavy (př. jména: Anna, Kate, Leo... :-) ), problémy postav, zápletku... no prostě všechno, včetně dopravy... Jen s tím vlakem je to trochu jinak, ale prozrazovat nebudu :-).
Naprosto geniální a brilantní postmoderna.
Ovšem až z toho běhá mráz po zádech, jak se mnoho věcí ve zdánlivě moderním Irsku vůbec neliší od carského Ruska :-(. Jen si o tom chudáci můžou mailovat a posílat sms...


Ovšem při focení začaly problémy, které vygradovaly tím, že se mnou Meika skoro přestal mluvit... Nejdřív se začal cítit dotčený, že jsem mu dal lišáka - a jak že tedy si má dle názvu knihy vyložit zbytek?!
A když došlo na další titul - "Maův poslední tanečník", skutečný příběh či vlastně vlastní životopis Li Cchun-sina, žáka baletní akademie madam Mao, posléze emigranta a sólisty baletu v Houstonu - jsem nucen zde napsat, že Meika hodlal vyjadřovat zavilý odpor režimu, a to, že jsem ho přinutil do této tématicky (i barevně) podbízivé pózy (včetně doplňků), považuje za osobní urážku. Tak!
Dobře, napsal jsem, co chtěl, ale já si prostě nemohl pomoct... :-)


No a nevylepšil jsem si to u něj ani u posledního focení - báječná detektivka z promrzlého zimního Laponska: sobi, mrtvoly, šamanský buben, sněžné skútry, mýty a legendy... To tedy Meikovi nevadilo, vadily mu výsledky focení... Tedy mé neumětelství :-(.
Neb přes veškerou mou snahu, ať jsem dělal, co jsem dělal, nevím proč, ale skoro na všech fotkách Meika vypadal jako Nastěnka :-D
Tahle je jediná, co mi byla povolena použít, protože podoba není tak zřetelná... 


A touto rozmíškou mezi modelem a fotografem končí náš celoroční projekt...
Co bude dál, těžko říct - ale pokud něco bude, asi to bude za účelem odškodnění chudáka Meiky...
Ale něco by být mělo, jinak a) s Meikou nevydržím b) nemaje nad sebou biče pravidelných postů nevyplodím zhola nic a zakrním a zdegeneruju...
A zakrnělý a zdegenerovaný už s Meikou nevydržím teprve, protože to riskuju, že jakožto s tupcem by se mnou odmítl sdílet společný prostor...

Takže - snad brzy na viděnou... :-D


pondělí 8. prosince 2014

Knižní listopad

Na úvod je třeba říct, že i když se v tyto pošmourné dny skvěle četlo, s focením to je naopak zcela zoufalé... Pročež se omlouváme za mizernou kvalitu obrazové dokumentace, chudák aparátek toho má plnou čočku a "večery pod lampou" se mu vážně moc nelíbí...
Ale teď už ke knihám, které nám doma listopad zpříjemnily: jako první tu máme korejský historický román, který patří mezi těch 10, které nakladatelství Argo vydá z korejského kulturního grantu, aby mně zcela a definitivně fiskálně zničilo...:-)


A jelikož máme rádi tématické celky, s dalším titulem se přesuneme jen o kousek níž na Tchaiwan - krátké eseje/básně v próze od úžasného místního filozofa, básníka, ekologa, spisovatele atd... Knížečka je půvabná nejen uvnitř, ale taky navenek a my se do ní s Meikou naprosto zamilovali... Už ten název: "Očima malé poletuchy" ... :-) 


A tématicky do třetice ještě jeden ze států Východní Asie - zde nešlo jinak, musela se zapojit i naše Slečna Mao :-).
Já ale nyní dumám nad jednou věcí - kniha se v anglickém originále jmenuje Lost in Translation - tedy Ztraceno v překladu... Ovšem s oním půvabným a mnou tolik milovaným filmem z Tokia nemá vůbec nic společného - vážně, ani ťuk. Jen ten název. No a je o dobrých deset let starší než onen film. Že by se tvůrcům tak zamlouval ten název? Ba třeba odvážně řečeno, že by je název inspiroval? K natočení, vypůjčení?
Hm... záhada...



Tak a po mohutném nářezu východoasijských reálií, náboženství, filozofií a závažných témat, opět přišlo oddychové detektivní intermezzo ... I když při první "oddychovce" jsme se dostali až do Východního Pruska a do druhé světové války, takže to chtělo pomoc růžového medvěda, abysme neměli noční můry :-)


Další detektivka (soubor povídek) byly naštěstí z českého kunsthistorického prostředí - a pro nás měly zvláštní kouzlo... nejen kvůli prostředí, ale především autorovi, který byl kdysi naším kolegou...


Následně byl Meika lehce rozpačitý z údajně úžasné a kvalitní současné světové prózy... no já taky nevím, nic světaborného jsme v tom nenašli. Průhledné to bylo od začátku až do konce... Jen to mělo hrozně moc stran :-(



Zato tady recenze naprosto nelhaly! 100% kvalitní a bombastický česká scifi - kde scifi je zavádějící označení, protože je tam víc myšlenek a znepokojujících otázek, včetně nábožensko-filozofického substrátu a aluzí na současné politické dění, než v celé rádoby hóch evropské literatuře dneška dohromady...
Vzhůru na další díly!!!!!


Knižní říjen

No jo, tak se mi to stalo - to čeho jsem se obával... resty :-).
Když člověk na začátku prosince zjistí, že má nejen skluz s rekapitulací listopadu, ale že jaksi pozapomněl na celý ubohý říjen, je to takové kapku...ééé... řekněme tristní :-).
A to jsme si navíc užili hned několika lahůdek! Jako třeba novinka (tedy v českém vydání, jinak je to v zemi původu "stařinka" z dávných let 80. :-) ) Haruki Murakamiho "Kronika ptáčka na klíček".
Bonbónek pro všechny ctitele tohoto pana spisovatele - zvláště pro ty, kteří už dlouhou dobu tuší, že všechny jeho knihy jsou provázané, a že možná Murakami píše knihu jednu, i když se to tak na první pohled vůbec nezdá. Po skrytých náznacích spojnic a motivů mezi "Sputnikem, mou láskou" a "1Q84", kterým někdo věřit může, ale taky nemusí (ale my prostě VÍME :-) ), je v tady konečně důkaz!
V "Kronice ptáčka na klíček" a v "1Q84" vystupuje stejná postava... Sice vedlejší, ale dosti klíčová... Ne, nebudu prozrazovat.
A celkově? Stopy vedou až do Mandžuska... Takže pro milovníky novodobých dějin Východní Asie bonbónek na druhou...


Úchvatné, leč náročné čtení jsme pak proložili několik detektivkami...




A pak nás čekala další lahůdka - na krátký čas jednoho víkendu se k nám dostaly naprosto raritní, naprosto exkluzivní a naprosto nesehnatelné knihy z rané tvorby páně Kulhánkovy! Ano! Divocí a zlí 3. a 4. díl! Existují! Držel jsem je v ruce!
A nábožně zhltal v rekordním čase, abych je mohl postoupit dalším zapáleným a dychtivým fanouškům Mistra :-). (Kapku mi to připomnělo univerzitní maratony :-) 570 stran za 48 hodin? Dáme! :-) )


A abychom tak říkajíc zůstali v žánru, osvěžili jsme se po náročné akci mamutím sborníkem nakladatelství Straky na vrbě. Kagome jen fakt nemohla pochopit, proč, když je na světě tolik dobře vypadajících nadpřirozených bytostí (z nichž některé dokonce i umějí číst! :-) ), tak někdo dá na obálku ošklivého starého dědka... Aspoň ten dráček že to vylepšil...


A dokonce se našlo i něco pro Siu - nejdřív se tvářil uraženě, že mu strkám holčičí čtení, tak jsem ho musel informovat, že ač se to nezdá, autor je muž :-). Inu, ti Francouzi... :-)


neděle 5. října 2014

Knižní září

Stručná rekapitulace našeho knižního spotřebitelství během září :-)
Počáteční slunečné dny sváděly k outdoorovému čtení - a rovněž ke čtení tématickému, tak Meika sáhl po výběru z haiku Masaoky Šikiho: Pod tíhou měsíce - v překladu Antonína Límana:


A Justýnek si vybral taky podzimně tématickou knihu :-)


Některé knihy se pak k člověku vrací opakovaně - a při každém čtení člověk narazí na něco nového... zvlášť, když si k tomu přibere nového parťáka : a tak Krajiny vnitřní a vnější, poprvé s Meikou... :-)


A jelikož Meika má hodně podobný vkus, stal se spokojeným spolučtenářem i dalšího vybraného titulu - tentokrát mnou dlouho očekávaného románu od autora označovaného jako "korejský Murakami": Mr. Kim - děkujeme za skvělé čtení!


Justýnek se cítil, odstrčen, ale horko-těžko se mi něco pro něj hledalo - nakonec si vybral sám: knihu zachráněnou při výprodeji z městské knihovny... ale nevím, jestli to byla dobrá volba, protože to bylo v závěru dosti neveselé čtení... :-(


A tak jsme se vrátili zase k osvědčené Asii - tentokráte klasický čínský román, jeden ze 4 nejslavnějších, opus magnum čínské a východoasijské literatury: Sen v Červeném domě (1792)... respektive teprve 1. díl, neb opus magnum je velmi rozsáhlé, pravda... Vcelku mně pobavilo, že ve východní Asii existuje samostatná vědecká disciplína, zabývající se rozborem tohoto klasického díla... No, má to tři díly, každý v průměru cca 700 stran, to už je co rozebírat :-)
Meika je spokojen.