Křesťanství a módní doplňky aneb kamenná krása Kroměříže II.

Pro archanděla Michaela jsem měl vždycky slabost - on to totiž není jen tak lecjaký anděl, co by drnkal na harfu, je to bojovník, vrchní velitel nebeských vojsk; dle pravomocí, které má, a záležitostí, které vyřizuje, je de facto moderní terminologií řečeno "elitní agent Jeho Veličenstva" :-).

Podle nebeské hierarchie je nejvyšší nebeský kníže, nejmocnější bytost po Bohu - anebo, jak to nazval JD - "Viktor Čistič" - jelikož to byl on, kdo podle legendy srážel z nebes Luciferovy zastánce i Lucifera samotného, s výkřikem: "Kdo je jako Bůh?!" 

To prý taky znamená jeho jméno, které je hebrejského a babylónského původu - "nejmocnější posel, který je jako Bůh".

A je krásný.

Možná proto také císaři Hadriánovi nevadilo, když jeho sochu papež Řehoř Veliký umístil na jeho mauzoleum v Římě - které Hadrián nechal postavit pro sebe a svého sličného milence Antinoa... Mauzoleu se od té doby říká Andělský hrad a dřív tam sídlili papežové. (Mimochodem: vždycky jsem přemýšlel, jestli tam Hadriána nechali pohřbeného nebo ne - a jestli je případně strašil :-)... No, možná ne, možná by si naopak až moc dobře rozuměli - s kroměřížskými arcibiskupy by si tedy Hadrián rozuměl určitě.).

Tohoto krásného archanděla totiž mají na nádvoří kroměřížského zámku - to jsem dopředu ani nevěděl, neb jak na adresu zdejších soch pravil JD: "všichni ví, že tam jsou, málokdo ví, jak vypadají a nikdo neví, kdo je autor..."

Ale jelikož jsem škemral, tak to JD nakonec vypátral (obrátil se na kamaráda historika, který za mírnou úplatu jednoho piva zašátral v materiálech a kýženou informaci objevil - čímžto oběma děkuji za podstoupené oběti) - a tak tedy mohu napsat, že sochy vznikly v letech 1901 - 1902. Na návrh kroměřížského architekta Jana A. Becka je vysochal také místní kroměřížský občan - sochař Ferdinand Neumann (1858-1920). Asi byl ve své době celkem lokálně slavný, protože prý dělal i dva oltáře na Hostýně a taky cosi na Velehradě, v Rožnově atd.

Nebyl bych to ale já, aby mě na archandělovi nezaujalo něco zcela jiného než jeho náboženský význam vítěze nad Satanem - a to jeho boty. Má úchvatné a vkusné sandály s mašličkama!
No, posuďte sami, přikládám detail:

Kdysi, když jsem ještě poskakoval po londýnském Soho, jsem měl velice podobné - s vínově červenými hedvábnými mašlemi (jen se nešněrovaly tak na vysoko, končily o jeden stupeň níž, tam, kde je druhé překřížení...). No jo, pro boty mám zkrátka slabost - a tyhle jsem miloval. Slabost se projevuje třeba tak, že jsem je koupil, donesl domů, a pak jsem teprve zjistil, že nevím, k čemu je budu nosit, když nemám v šatníku vůbec nic červeného :-)

No, ale zpět k estetice - tedy té kroměřížské. Mašle měli arcibiskupové patrně stejně jako já v oblibě, jak jsem se ujistil hned vzápětí při pohledu na balustrádu:

Koncové kamenné koule (oblíbený barokní stavební prvek) byly zdobeny mašlemi! A na schodišti taky!

Zkrátka - u zámku nenajdete koule bez mašlí... 

Nikdy předtím jsem to ještě neviděl, ani v literatuře - všude jen koule nebo piniové šišky... to je takový ten druhý používaný ozdobný prvek, kterému ovšem já říkám ananas... Protože když jsem byl menší, tak jsem si myslel, že to ananas je, a zblbnul jsem i svého vzdělaného bratra, který by to vědět měl :-). V Londýně totiž měli kamenný ananas, obzvláště v Lambethu, snad na každém rohu a sloupu - a jelikož britské impérium mělo rozsáhlé kolonie, odkud si ananasy dováželi, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného... jen jsem pořád dumal, který panovník měl ananas tak v oblibě, že ho dal všude tesat, anebo jestli to byl počátek propagace a marketingu nějaké dovozové firmy... 

Ač tedy jsem byl posléze ujištěn, že ono nákončí se jmenuje piniová šiška, alespoň v případě Londýna tvrdošíjně trvám na ananasu - místní "piniové šišky" totiž vypadají jinak než ty evropské, buď jsou hóóódně rozvinuté anebo  to zkrátka je ananas!

Kde by taky Londýňan přišel k piniové šišce, proboha?!

V Kroměříži neměli rádi ani ananasy, ani piniové šišky - zato mašličky ano...

Jak říkal desátník Klinger: "To je velmi vkusné, aniž by to bylo sprosté."