pondělí 18. července 2011

Ruská klasika a Jarmark marnosti

Při psaní posledního příspěvku, který vlastně vznikl z toho, jak se ve mě svářil svět literární a svět "pozlátka a pomíjivosti", což je u mě vcelku běžný stav, jsem si ale vybavil, jak jsme si jednou s bratrem hráli na těžké intelektuály :-).
My to teda děláme často, ale já už od jistých dob nejsem tak důsledný - a to schválně a programově, abych se uchoval u zdravého rozumu. A to od oněch dob, kdy jsme četli ruskou klasiku.
Při mém marnivém příspěvku opěvujícím styl a boty se mi to úplně vybavilo - já, Juki, jedna londýnská zima a pan Dostojevský... Tedy pokus o něj, alespoň z mé strany.
V Anglii je totiž ruská literatura intelektuálně velmi in. Něco jako Kafka.
Takže jsme se tehdy rozhodli, že se zapojíme mezi místní snoby a též si něco obohacujícího přečteme. Já si říkal, že to po českým 19. století, co do mě tloukli tady, a britským 19. století, co do mě tloukli tam, bude taková "intelektuální libůstka" se kterou se budu moct vytahovat - a Juki holt chtěl chodit Bloomsbury v dlouhým černým kabátě s Dostojevským pod paží, protože to je stylové:-).
(Kecám - Juki se rozhodl, a jelikož já se po něm dost opičím, tak jsem musel taky.)

No, co bych machroval, chytal jsem z toho těžké depky. Ne stylové emo-depky, jako chytám z japonských spisovatelek, ale fakt dost hnusný. A nebyl jsem sám. Jenže než jsme původce odhalili, stálo nás to hodně trápení.
I můj druhdy veselý bratr chřadl a melancholičtěl, dokonce přestal chodit běhat a pořád se užíral nějakýma výčitkama svědomí (že mě kazí, nepečuje o "mou zranitelnou dětskou duši", nechová se jako rodič či zákonný zástupce atp.), byl šíleně sebemrskačský - a já mu marně vysvětloval, že jsem ve věku, kdy nestojím o nic jinýho, než bejt zkaženej:-); přesvědčování i škemrání mi prostě najednou vázlo (jinak jsem v něm dost dobrej!) a užíral jsem se, že se bratr kvůli mně mučí... A přitom jsme za to ani jeden z nás nemohli! Mohl za to Dostojevský!
Hrdě musím říct, že jsem na to přišel já. Odhalil jsem pachatele. Jedno sychravé nedělní odpoledne, kdy mi ani teplý jablkový koláč nechutnal (a to je co říct).
A pak mi najednou zrak padl na hromádku mé anglické literatury do školy a Forsterovu Cestu do Indie. Vytáhl jsem ji, bezmyšlenkovitě otevřel - a vzápětí už jsem halekal na celej privát: "K čertu s Dostojevským! K čertu s celou ruskou duší! Ať se jdou drásat někam k ikoně, vždyť by z toho jednoho jeblo! Hele, Forster: "Je věru slast, ležet na prostorné verandě, před sebou vycházející měsíc, za sebou sluhy chystající večeři, žádné mrzutosti v dohledu." To je aspoň něco! Jsem ochotnej přísahat, že teprve londýnskej Woodyho Match Point udělal ze Zločinu a trestu něco se smyslem..."
Juki se děsně smál, a když jsem pak pokračoval v horováni: "Seru na to - odteď budu číst jenom britskou klasiku! Třeba Vanity Fair...", utahoval si ze mě: "Thrackeraye nebo ten módní časák*?"
"Oboje," nedal jsem se. "Pořád lepší než širá Rus - zlatá Carrie Bradshawová! Zlatý botičky od Manola Blahnika! Já jim dám ikony! Copak záleží na spáse duše, když máš nevkusný tuctový boty?!"



Pak jsme to rozšifrovali - ruská klasika (a ona proklamovaná širá ruská duše) totiž postrádá lehkost a nadhled. A hlavně vtip. Je to celé takové, jaké pocity to vzbuzuje - "uóchané", utrápené a sebetrýznivé. Všichni skučí a vyžívají se v tom, nikdo nezvedne prdel, aby s tím něco udělal. Tedy především napřed udělal něco se sebou samým.
Poctivému Anglosasovi (nebo alespoň částečnému Asiatovi:-)) se nutně otvírá kudla v kapse a nejradši by je tam všechny profackoval, aby se vzpamatovali. Oblomov je skvělou sociologickou sondou ruské duše - a já být jeho přítelem Štolcem, taky bych musel taky vypadnout, abych nezešílel. Nebo Oblomova nezabil :-). Mimochodem Gončarův Oblomov je jediná ruská klasika, co jsme zvládli nejen ve zdraví, ale taky se nám i líbila - a kupodivu (nebo možná ne) se to za takovou tu "vavřínem ověnčenou" klasiku nepovažuje. Vážně tomu nerozumím...
A nemyslím si, že je to jenom tím, že jsem "marnivé a malé oslátko", jak občas říká Juki. Můj dospělý bratr je na tom stejně.

Nakonec jsme dospěli k názoru, že to bude jako s těmi "knihami, které jste nikdy nečetli, ale nesmíte to přiznat" - je to in, protože to nikdo nechápe, ale nemá odvahu to nahlas říct. Oni Britové jsou hodně tolerantní, tak si asi pořád lámou hlavu, co na tom ti Evropané vidí... Vždyť v tom přece musí něco být, že :-).
No je - ta naprostá odlišnost uvažování.

Ruskou klasiku jsme pak používali v citacích pro vyjádření debility některých dnů... Takových těch marných, kdy je člověku tak nanicovatě. Stačilo, abych přišel ze školy s takovým tím výrazem pusté beznaděje, a už na mě Juki vesele halekal: "Semjone Grigorijeviči, jakpak jsi se dneska měl, miláčku můj sladký?"
"Ech! Za hovno to stálo, Juriji Ivanoviči, pane můj a vládče, sluníčko Rusi širé, duše má předrahá," odpovídal jsem mu slohem ruských klasiků.
A když měl bratr nějakou sebezpytnou náladu, tak jsem si z něho utahoval, že zase potajmu čte Dostojevského.

Takže to v nás přece jenom něco zanechalo :-).

* Jen tak pro jistotu dodávám, že Vanity Fair od Thrackeraye je britská knižní klasika 19. století, kterýžto titul je do češtiny nejčastěji překládán jako Jarmark marnosti. Módní časák stejného názvu je taky klasika a na význam názvu knihy vědomě sebeironicky odkazuje, což mi přijde dost hodně dobré. To je holt ten britský vtip - v Rusku by asi módní časopis Mrtvé duše nepojmenovali... :-).
Jejich chyba.

Žádné komentáře:

Okomentovat