Barva je důležitá a jméno taky... Meika v kuchyni :-)

Zdá se, že na prázdninách u tetičky Chris někdo Meikovi poradil, že může být děsně zábavné ometat se v kuchyni...
A tak jsem měl dneska při svém pokusu o oběd nečekanou návštěvu...

"Ahoj, Sebastiane... Můžu za tebou?"

No kdo by řekl ne, že?

Vždyť ona vlastně ta návštěva až tak nečekaná nebyla - měl jsem tušit, že nebude trvat dlouho, než se něco takového přihodí... při Meikově péči o mou stravu...

Takže tak nějak odhaduju, že to byla spíš první návštěva z mnoha :-). A tak jsem se rozhodl ji zvěčnit a zdokumentovat... ale ouha... I když jsem se po prvních mobilových momentkách uvědomil a zaběhl pro fotoaparát, jeho služby neměly dlouhého trvání... Nevím, jestli se zalekl Meikova odhodlaného výrazu či pracovního nástroje, nicméně to po prvních pár fotkách vzdal, zapípal a zhasl... (Brblaje cosi o vybité baterce, ale já mu nevěřím a podezřívám ho ze zaječích úmyslů...). Takže zase nastoupila akce mobil... 

"Budu ti pomáhat, domluveno?"

Opět někdo, kdo by řekl ne? :-)

Takže Meika napřed vybral ingredience z lednice...

... a s prazvláštním zádumčivým výrazem pohlédl na nebohý okurek...

Rozhodl jsem se zabránit nejhoršímu... a statečně jsem pravil rozhodným hlasem: "Ehm... nezačneme cibulí?"

"No když myslíš... Hoď si sem!"

"Ještě?"

Já: "Ještě... a myslíš, že bys ty krychle mohl dělat menší?"

Meika: "Css... Jsi nepokojený králíček, Sebastiane... Tak si to dělej sám..."

"Já si tady sednu a budu se koukat..." 

Koukat... hm - proč mám ten dojem, že spíš dohlížet?

Meika: "A co to vlastně děláme?"

A kibicovat...

Já: "No... ono to nemá jméno... podívám se, co dávají za program v lednici, a když to barevně ladí, nahážu to do pánve... Mohl bys tomu ale nějaké jméno vymyslet, jestli chceš..."

"Zatím je to takové fádně bledé... Můžu to míchat? Budu u toho rozjímat..."

Meika: "Co to tam zatím je? Cibule, tofu, kerlub a kari? Nebýt toho kari, je to jak Zátiší bledého samuraje... Nějaká další barva?"

Já: "Zelená - přikrájíme okurek..."

Meika: "To už je mnohem lepší - ten okurek tomu výrazně pomohl... Doufám, že si uvědomuješ, že jídlo má i dobře vypadat..."

Já: "Ještě řekni, že to není barevně sladěné a vyvážené! Ještě lžičku jogurtu... Jsi spokojený?"

Meika: "Ujde to... Ale vážně nevím, proč nechceš rýži vytvarovat do malých pandiček...Máš ještě rezervy, Sebastiane!"

Hm... Já spíš myslím, že mám svatou trpělivost... a nadlidskou slabost pro Meikův ksichtíček...  :-)

Ale když on se umí vzápětí tvářit hned takhle:

"Ty o tom zase někam píšeš? A zase budeš zveličovat... Pak si všichni myslí, že tě šikanuju... Vždyť mně nikdo nebude mít rád..."

"Já ti nestačím?!"

"No...Ehm... Jasně, že stačíš, Sebastiane... Znělo to upřímně?"

Já: "Jasně že, zlatíčko.... Ani trochu!"

:-)