"Zajímavé časy"

by JUKI

Terry Pratchett ve stejnojmenné knize kdysi užil úsloví "Bohové nás chraňte před zajímavými časy!"
Mně zajímavé časy nastávají, kdykoliv se Sebastiánek hlouběji zabere do prohlížení asijských webů - s účesy, boybandy, pop-idoly a tak vůbec.

 Když jsem včera v noci narazil v historii na tohle (viz vpravo:-)), hned mi bylo jasný, že se můj Narcisek zase zakoukal - a že se tedy s největší pravděpodobností mám připravit už na rutinní proces Sebastiánkova okouzlení, jehož součástí vždy bývá změna účesu, nákup hadříků, konzultace, jestli mu to taky tak sluší, a ujišťování, že ano... popřípadě konejšení pofňukávajícího stvoření, které mučí skutečnost, že jeho vlásky mají jinou kvalitu než asijské a tudíž účes tak nedrží.
Už jsem to absolvoval několikrát.
Měl bych být tedy zvyklý - ale nejsem. Očekávám nejhorší.
Změna image je totiž jen jeden z rysů Sebastiánkovy zamilovanosti. Vztah mého mladšího bratříčka k jeho idolům je totiž a především ztotožňující. Sebastiánek je zkrátka Narcis. Své idoly tudíž používá jako zrcadlo.
Pro mě to znamená, že nejdřív nastahuje hromady obrázků (případně změní plochu, to v případě, že tato zamilovanost překoná vztah k ploše původní :-)), obrázky rozvěsí na zdi, ledničku a svou nástěnku a kochá se.

Někdy ovšem nastává rovněž fáze, které se obzvláště bojím - a to v případě, kdy se ukáže, že jeho nový idol není jen model nebo herec, ale taky něco jako muzikant. 

Jelikož hned na další fotce sličný asijský jinoch třímal kytaru, zamrazilo mě v očekávání věcí příštích.

Ano - nastane fáze stahování mp3, následovaná ještě horší fází, a to fází  poslechovou.

O asijských boybandech bych mohl vyprávět legendy! 

(Možná stejně jako pan Kulhánek, který v Nočním klubu užil motivu, jak čínské triády mučily odbojného upíra tím, že mu do cely dali televizi s místním hudebním kanálem... :-))

Ale přežiju to - jako už tolikrát.

Zvyknu si a někdy ty skupiny začnu mít i rád. Zase abych nemachroval, spousta toho, co Banny (Sebastiánek) postahoval jenom kvůli tomu, že se mu tam líbil nějakej japonskej či korejskej koloušek, se ukázalo být dost dobré.

Jak jinak bych se dozvěděl třeba o stylu visual kei! Konec konců, kdyby Banny nepřitáhl domů anime Death Note, neznal bych ani mé oblíbené Nightmare...

Takže se bezpochyby obohatím a prožiju taky několik neklidných nocí.
Tohle totiž neohnout o roh by dokázal jen svatý muž - a to já nejsem.
Zvlášť když Banny čím dál víc vyniká v dokonalosti, jak tyhle pohledy stylu malá koketa napodobit, a trénuje si je na kom jiným, než na mně!
Sluší mu to a daří se mu to.
Jenže žijeme v České republice, že. Tady je Sebastiánek dost za exota. Boha jeho, já snad budu muset požádat o nějaký asijský stýpko a vyvézt ho tam popásat, jinak mě tady zavřou.
Ještě když jsem byl v Anglii, tak to jakž takž šlo, tam se ztratil - navíc má kýho víra geneticky po komsi ze svých záhadných předků kapku šikmý kukadla, sice ne moc, ale trošku přece jenom jo, tak mezi místní asijskou societu vcelku zapadl.
Zaplať Bůh, že tu máme aspoň tu vietnamskou komunitu.
Ale i tak je nápadnej - a valná většina občanů ho má za holčičku.
(Zvlášť teď - na blond, s afinou a s gumičkou).
Při pohledu na Lee Jae Jina, jak se Bannyho nový idol jmenuje, uznávám, že změna by mohla být pozitivní.
Takže se vlastně těším :-).
Ale nějaký rýpanec jsem Bannymu dlužil - zaslouží si to za to, co tu natlachal o mně, než jsem mu to zarazil.
Takhle znevažovat svého pána a vládce!
(Který se mu nota bene jako hňup vláčí do Baumaxu pro hmoždinky, aby bratříčkovi přidělal poličky na "omalovánky" - teda komiksy...)
Takže jo - těším se. A uzavírám sázky, který účes vyhraje.

Japonsko, design a roční období

U nás je roční období něco, co vidíme venku za oknem, případně nás to obtěžuje povětrnostními vlivy a tak volíme teplotně patřičný oděv.
V Japonsku jsou roční doby součástí kulturních tradic a zavedených uměleckých úzů.
Jejich atmosféře a přírodním fenoménům Japonci vždy s pokorou a samozřejmostí podřizovali nejen svůj životní sloh a rytmus, ale hledali pro ně adekvátní výraz rovněž ve výtvarném, slovesném i užitém umění.
S charakterem roční doby ladil tvar šálku na čaj, barva a design čajníků, dekor jídelního náčiní, tvar a výzdoba vějířů, oblečení i módních doplňků...

 V souladu s roční dobou se střídaly i tvary váz ve výklenku tokonoma a pravidelně se vyměňovaly svitky zavěšené nad nimi. V zimních měsících se volily například obrazy zasněžené hory Fudži, v létě malby zurčícího vodního toku, na jaře svitek s rozkvetlou snítkou a na podzim obrazy vyjadřující náladu usínající krajiny. Zavěšovaly se rovněž tématické kaligrafie.

V poezii se používala tzv. kigo, "sezónní slova", což byly zmínky o rostlinách, živočiších, meteorologických jevech či událostech charakteristických pro příslušné období.

Nevím vlastně, proč jsem v celém předchozím odstavci použil minulý čas :-). Spousta toho přetrvala i do dnešních dnů - ač se nám to může zdát neuvěřitelné.
Teď tu máme jaro - což má znamenat opěvování mlžných oparů, jarních přeháněk, sněhových vloček na rozkvetlých haluzích (nejlépe sakur nebo švestek), rašící zeleň, vrabčáky, kvíčaly, vlaštovky a divoké husy.
Japonská slečna, chce-li být in i v duchu tradic, může tedy nazout kupříkladu takovéto botičky s jarními motivy:

Jenže jaro je teprve brzké - sakury ještě nerozkvetly.
A proto na KIRISAME v pozadí svěže raší zelený bambus - a jen tak mimochodem, kirisame znamená mrholení:-).
Až rozkvetou sakury (což je mimochodem časový termín jednoho japonského svátku bez pevného data :-)), nastane teprve čas na změnu. Tokonomy nemaje, musíme si vystačit s výdobytky moderního světa, jako jsou pozadí blogu, plochy atp. Pak možná v duchu tradic dojde na některý z následujících výjevů:

Zatím tu ale máme čas křehkých zelených výhonků, deště a mrholení.
Dnes ráno se mi při pohledu z okna vybavilo slavné japonské haiku, které napsal Šiki a které v Dharmových tulácích citoval Japhy Ryder: Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožičky.
Byl tady, mokré nožky měl taky, jen bohužel na plastovém parapetu po něm nezůstaly ty mokré otisky, které má báseň naznačovat.
Japhy Ryder tehdy vysvětloval, že skutečný haiku musí být strašně jednoduchý a přitom z něj musí jít pochopit přesně to pravý, což prý v tomto případě znamená, že člověk má vidět obraz vlhkých šlápot a všechen ten déšť, který ten den padal, a téměř cítit navlhlý borovicový jehličí.

Na závěr ještě jedno úžasné od Santóky, ve kterém je nejen celý rok, ale vlastně celá japonská filozofie estetiky:

V horách se dívám na hory

za deště poslouchám déšť

jaro léto podzim zima

včera mi bylo dobře

a zítra bude taky

P.S.: Více krásných haiku zde: http://www.xhrad.cz/zbrojirna/japonsko/par-much-a-ja-maly-vyber-z-japonskych-haiku.html

Kauza "Vyhlídka na věčnost" aneb Čekání na Kulhánka

Vyhlídka na věčnost se má jmenovat nová kniha páně Kulhánkova, kterouž netrpělivě vyhlížíme. Ale je to nomen omen, vyhlížíme už věčnost - když se loni v létě objevila v rubrice Knižní novinky, už jsme to poučeně vzali s rezervou. Na Vánoce se dočkáme.
Nedočkali jsme se.
Trpíme.
Staré Kulhánky máme přečtené hned několikrát, a to opravdu všechny, neb v naší knihovně mají i v současnosti nesehnatelné a na internetu zlatem vyvažované tituly jako Divocí a zlí I. a II. Vážně. III. a IV. (Temný prorok a Kříže) dle bratrova výzkumu nikdy nikdo neviděl.

To vše přispívá k legendě páně Kulhánkově, guru a Mistra všech milovníků kvalitního krvavého počtení a terapeutického množství hemoglobinu rozstříknutého po zdi.
Pro ty, kdo Kulhánka neznají a tudíž nechápou naše muka, připojuji skromný, leč výstižný medailonek autora, který vyznívá, jako by byl z jeho vlastního pera:

Jiří Kulhánek je v současné době nejprodávanější, nejčtenější a nejtajuplnější český autor sci-fi. Nerad poskytuje rozhovory, a když, tak neodpovídá zrovna konkrétně. Jeho život je proto zahalen mlhou tak hustou, že by se dala nejen krájet, ale i nakládat do zavařovaček. Příliš o něm neví ani jeho nejbližší přátelé a že jich mnoho nemá. JK je totiž introvert a záhadný muž, který se víc než s kýmkoliv jiným přátelí se Samotou.

Ještě jako začínajícího autora se jej občas podařilo jeho nakladateli Egonu Čiernému dotáhnout na cony nebo autogramiády. Po dramatickém zážitku, kdy jej neodbytný fanoušek žádal o podpis na toaletě v průběhu vykonávání malé potřeby, se však autor rozhodl, že jakákoliv další setkání s kýmkoliv nemá zapotřebí. Jednou za čas tak dokonce mění i svůj e-mail, a to v okamžiku, kdy už jej má více než pět lidí. Nejenže nevlastní mobilní telefon, ale ani pevnou linku. Jediné spojení s ním tak lze uskutečnit pouze přes stále měněnou elektronickou schránku. K uzoufání rovněž nesnáší debatovat s kýmkoliv o svých knihách, nemá rád komunisty, politickou korektnost a otázku, kdy dopíše Cestu krve. Naopak má rád vyjížďky na motorce, béčkové filmy, dobré knihy všech kategorií, staré Japonsko, tequilu, tortily a bylinkový čaj.

(medailonek převzat z časopisu Pevnost, číslo 4/2009 (web Pevnosti / Legie))

To, že nás autor takto trápí, však vede i k různým "vedlejším produktům", které při věčném čekání pobaví - jako třeba sloupek v minulé Pevnosti:

Čekání na Kulhánka (Pevnost 3/11, autor: Leoš Kyša)

 "Pojďme odtud,“ říká Estragon. „Nemůžeme,“ odvětí Vladimír. „Proč?“ opáčí Estragon. Vladimír: „Čekáme na Godota.“
Autor nesmrtelného Čekání na Godota Samuel Barclay Beckett byl sice Ir jako poleno a Jiří Kulhánek je zase Čech jako dub, ale ti dva mají víc společného než jen spisovatelské řemeslo. Před vydáním Kulhánkovy nové knihy totiž nedočkaví čtenáři přehrávají s knihkupci dialogy, které jako by vypadly z absurdních dramat irského fanouška Václava Havla:
Čtenář: Vyšel už nový Kulhánek?Knihkupec: Ne.Čtenář: Ale psali, že vyjde.Knihkupec: Nevyšel a vůbec, běžte odtud.Čtenář: Nemůžu.Knihkupec: Proč?Čtenář: Čekám na nového Kulhánka.Občas se to čekání přetaví v naštvání na autora, který, který z podivné rozmařilosti nehodlá na trh uvrhnout svůj nový román a prostě jenom napíná nedočkavé čtenáře. Podobné frustraci propadají i ti, kteří nevlastní starší autorovy knihy a nedokáží pochopit, proč je nechce nechat znovu vydat. Velmi často se tak na internetu objevují nechápající výroky typu: Proč to ten Kulhánek sakra dělá?
Dovolil bych se teď po vzoru Platónově a jeho Obrany Sókratovy, nebo jak říkáme my klasičtí vzdělanci Apologia Sókratús, pustit do obrany Kulhánkovy, tedy Apologia Kulhánkús, a na tuto otázku odpovědět: Nevím.
Tuším však, že pes bude zakopaný v Jiřím Kulhánkovi. Každý, kdo jej poznal, může potvrdit, že ten chlápek je ostrý jako břitva a jeho morální zásady jsou pevné jako podloží Himalájí. Nikdy mu nešlo o peníze (proto nenechá vydat své starší knihy), stejně jako mu nejde o slávu (to by si ji užíval). Jirkovi šlo vždycky o knihu a příběh, který jej samotného baví a kterým chce bavit všechny ostatní. Chce, aby příběhy byly dokonalé. Je to perfekcionista. Nechce, aby se ve svých knihách musel stydět za nelogičnosti, věcné chyby nebo překlepy. Chce, aby to, co vyjde na veřejnost, bylo dokonalé. A mezi námi, ono to dokonalé zpravidla je. Tak se na něj nezlobme a mějme trpelivost, i když ji někdy napíná až k nevydržení.
Mimochodem, vydání už je na spadnutí, takže tipovací soutěž o jeho tři podepsané knihy na Pevnost.cz byla ukončena. Dávám totiž Vyhlídce na věčnost měsíc, možná dva (maximálně půl roku).

Tolik pan Kyša. Já jen doufám, že to nedopadne jako s bolševikem a nebudeme čekat dvacet let. Už tak se mi zdá, že je to od loňského léta příliš.
:-)

Skartace minulosti aneb na co člověk narazí po stěhování

Dneska ráno mě probudily divné zvuky. Takové skoro záhadné a ještě záhadnější. Ty záhadné zněly jako když se trhá papír, ty ještě záhadnější jako když někdo hraje kuželky. Zvuky nového bytu.
Užasle jsem otevřel oči.
Juki už byl samo sebou vzhůru jako vždycky, garsonkou vonělo kafe a koláčky, leč bratr nebyl ve sprše, jak tomu je skoro pokaždé, když ráno otevřu oko, alébrž seděl na zemi na linu uprostřed změti sešitů a rozškubaných papírů a něčemu se potutelně usmíval. Pak vzal další papír - a ryc!
Zvuk č.1 identifikován.
"Co to děláš?" zeptal jsem se ho užasle.
"Likviduju archivy KGB," pravil Juki bodře. "Ale protože jsem chudý, provádím skartaci ručně - posluž si, je to úžasně relaxační..."
Vyjel jsem z pelechu rychlostí řízené střely. Zlikviduje svý starý deníky dřív, než si je stihnu přečíst, to je ovšem podlé!
"Člověk se musí k minulosti postavit čelem a chlapsky - rozškubnout ji jako hada," zafuněl Juki udýchaně a mohutně zabral na dalším svazku listů. "Samozřejmě ty zářné chvilky, kdy jsem tě na chviličku ukradl a byli jsme spolu, ty zachováme... stejně tak jako intelektuální perly zářného ducha malého chlapečka a jeho ctěného bratra, jeden nikdy neví, kdy se to může hodit... Můžeš to přepsat a hodit třebas na blog, ať se národ pokochá - ale neuváděj detaily, ať mě nezavřou... Zbytek ovšem - tradá do stoupy! Pryč se záznamy a pohledy cizích lidí - případně i nás samých, když se sami za sebe stydíme... Nechce se mi věřit, že tenhle člověk jsem byl já! Blbost!"
"Kterej?" zeptal jsem se zvědavě a usedl za bratrem.
"Ten, co si odmítal připustit, že má slabost pro malýho kluka - a místo toho si vyšukával mozek z hlavy s kupou ženskejch a pak se málem pro spásu vlastní duše oficiálně zasnoubil... Já byl ale vůl, koťátko - můžeš mi odpustit?"
Obrátil oči pateticky k nebi a pak na mě spiklenecky mrkl. Celej on - aby se nikdy nedalo poznat, co je sranda a co vážně.
"Domácí skartace" nakonec byla super zábava - a když nás navštívil Jukiho kamarád Libor, tak ještě lepší, neb bratr se rád předvádí :-). S čímkoliv, i se mnou.
Teďka se rozněžňoval u svých dávných zápisků z cest (hory a lodě), pročítal je s patetickou slzou v oku a plánoval je cenzurně upravit a stylisticky přefabulovat, by byly zachovány pro budoucí generace.
"Dharmové perly, přátelé! Nebo tuto - já na poli teorie umění: poznámky k UMAK-ARTu! - Ovšem ten zbytek... až je mi trapno - zastydle pubertální výlevy řízlé pornografickými zápisy nevybočujícími z mezí normy... Nečum, prcku! To jsem nemohl napsat já - vyloučeno! Bože můj, co je to tady - verše?!?! Zabte mě!!! To musí být podvrh - takhle patetický jsem přece nikdy nemohl být!"
Já souhlasně přikyvoval - a i Libor patrně zpytoval svědomí, protože se nechal slyšet: "Ehm... začínám přemýšlet, že asi co nejdřív navštívím své stařičké rodiče a proberu bordel ve svým starým pokojíku... Každej jsme nějakej a co kdyby mě třeba zejtra přejela tramvaj? Mé drahé příbuzné by při likvidaci mých písemností zajisté klepla pepka..."
"Pubertální zastydlosti?" opáčil Juki vesele.
"Vesměs o tobě, drahouši," ušklíbne se Libor.
"Není možná - opravdu? Jsem polichocen!" bratr na to - a řek bych, že to fakt myslel upřímně.

Vážně super zábava - razili jsme hesla jako "Skartace není legrace" a "... ideální na takové to domácí skartování, však víme!"


Jo - a abych nezapomněl: záhadné zvuky č.2. Sousedka v horním patře snad hraje v bytě kuželky. Nebo kutálí po zemi lešeňový trubky. Prozaik Libor si myslí, že to jsou levné posuvné dveře z Polska (známe to z Wachka, že - polský, ale levný :-)). Čert ví. Záhadou zůstává, jak taková jedna osaměle žijící paní středního věku dokáže vyprodukovat takovej vyrvajs.

Tak jsme se nastěhovali!

Venku leje jako z konve, uvnitř všude epochální výbuch krabic, totálního chaosu a kusů nesešroubovaného nábytku - mezitím můj ctěný starší bratr, který mě vyhnal k noťasu, protože se mu tam údajně motám a zakopávám o jeho vznešené vybavení na taekwondo  - jo, šlápnul jsem mu na chrániče a přerazil se mu o pytel (tedy taky ten na taekwondo :-)).
Nemám mít poťouchlé poznámky - při vybalování jsem totiž narazil na jeho starej deník se střední školy, ha!ha!, pak že si ho nepsal, že, a za ucho jsem tady já!
Ucho a malej ocas - pravil bratr, ne já. Ale jelikož je to vcelku pravda, šéfuje u nás bratr, sklopil jsem uši a odebral jsem se poslušně založit náš blog.
Tak.
Ne že by to bylo z mé hlavy, ale pravila kdysi jedna naše kamarádka (Ahoj Martino!), že jestli nám to vyjde a mou nezletilou maličkost svěří do péče mého zletilého bratra, chtělo by to blog.
Protože to u nás bude vypadat asi takhle:

a takhle: