Štědrý den na
MI6
Vánoční speciál o vypravěči a
plyšovém mazlíčkovi - humorná hříčka na téma, jak by mohli tyto dny v Londýně
prožít, kdyby jim do života nezasáhly okolnosti hlavního příběhu. Side story, v
níž se dozvíme, co se děje v britské metropoli při sněhové kalamitě, zda se
mazlíček naučí lyžovat a kolik techniků MI6 je třeba k výrobě vánočního
punče... Čtěte obezřetně! Veverky jsou letos obzvlášť šílené, norské zájezdy
nevyzpytatelné a poklidná místa se pod sněhem mění v pravou divočinu... Možná přijde
i jezevec!
Toho roku se Londýn topil v neskutečných záplavách sněhu.
Dorazil jsem na
Portobello road před náš bookshop, zul běžky, které se momentálně jevily jako
nejlepší dopravní prostředek – autobusy kvůli silným vrstvám sněhu vůbec
nevyjely, vlaky rovněž a metro jezdilo jen na trasách, které se nikde
nevynořují nad povrch (a i tam mělo ohromné zpoždění). Rozumný občan se od
svého prahu pro jistotu ani nevydával. Já jednak nebyl rozumný občan (a který
příznivec tohoto lyžného sportu taky je, že), a jednak jsem do města prostě
musel. Na Noel Street v Soho mě v obchodě s cizojazyčnou
literaturou a učebnicemi čekal balík knih, které měl plyšový mazlíček dostat
pod stromeček. A byly to knihy – co knihy! perly! – které bych těžko sháněl
jinde. Dobrodružný román Zajatci pardálí soutěsky v azbuce a onen slavný
díl Leninových Sebraných spisů, který obsahuje pojednání o výrobě samovarů.
Když veselé Vánoce, tak veselé. Mazlíček se totiž začal učit rusky.
A mohl jsem si za to sám. Mučil jsem se kvůli děťátku s korejštinou
a japonštinou, vážně jsem se snažil, ale stejně jsem pořád říkal věci jako
„Ráčím dostat jsem váš záchodový papír“ místo „obdržel jsem váš dopis“, za což
si ze mě ta malá sladká bestie s radostí utahovala. Bohužel mě
v záchvatu hrdosti nenapadlo nic moudřejšího než svému děťátku doporučit,
aby se místo toho, že se mi bude bohapustě řehtat, pokusilo naučit třeba rusky
– včetně azbuky. Pak že si budeme ve snaze kvit.
To jsem si ovšem naběhl! Mazlík
se na mě vyzývavě podíval, v krámě se zahraniční literaturou si zakoupil
učebnici Russkij jazyk dlja innostrancev – a za pár týdnů jsem ho přistihl, jak
v mém oblíbeném ruském bufetu vcelku plynně žvatlá s obsluhou a cpe
se pirožkama. Než jsem se nadál, navázal tam srdečnou družbu a po večerech mi
se smíchem předčítal z agitační knihy pro sovětskou mládež z 50. let,
nazvané mnohoslibně Odvážná školačka.
Když Odvážnou školačku vyměnil za
Tygříka Vasku a posléze budovatelské romány Alitět odchází do hor a Žil jsem na
Čukotce, zatímco já se pořád vyjadřoval stylem „Až rozbřesk já jít
rozsáhlý+věc+ústav“ (čímž jsem myslel, že zítra půjdu do muzea) a zaboha jsem
nechápal rozdíl mezi šinkó ve významu „náboženská víra“ a šinkó
ve významu „nakládaná zelenina“, vzdal jsem to a přiznal porážku.
Mazlíček si zasloužil odměnu.
A tak jsem se vracel spokojeně obtěžkán a spokojeně vyběžkán. Však je to
od nás do Soho pěkný lán cesty, z něhož víc než polovinu lze líznout
krajem Spojených parků Kennsingtonských a Hydeských. Navíc nepoštěstí se každý
rok, aby se člověk mohl centrem britské metropole prohánět na prkýnkách, oděn
ve slušivý zimní obleček včetně větrovky s klokaní kapsou, zatímco míjí
kolony uvízlých limuzín a jiných drahocenných vozů. Záchrana zatím byla
v nedohlednu, tipoval jsem, že hlavní uklízecí práce probíhají především
na střechách výškových budov bank a úřadů – aby mohly alespoň přistávat
vrtulníky, a na letišti v Heathrow.
Zatímco jsem běžky oklepával od sněhu, kvitoval jsem s povděkem, že
se Bernadeta se svým stánkem s punčem rozložila šikmo na rohu našeho
krámku. Velmi strategické. Za příčinou jsem tušil mazlíkovu líbeznou tlamičku a
jeho zvyk sedět při čtení v oknech výlohy. To děťátko se vskutku ukázalo
jako veskrze užitečné. Ještě jsem ani nedooklepal běžky a už tu Bernadeta byla
a podávala mi kelímek vánočního punče. Políbil jsem drahou černou Londýňanku na
obě kulaté tváře a punč vděčně přijal.
„Šťastné svátky, pane McIntyre – veselé je budete mít bezpochyby,
mládenci od vás už u mě byli třikrát s termoskou.“
„Třikrát? A s tou malou trekovou, nebo s tou s uchem na
pikniky?“
„S piknikovou, pane.“
Poděkoval jsem a s kelímkem v jedné a běžkami v druhé ruce
jsem obezřetně vkročil do krámu. Pikniková termoska má bratru dva litry.
Přivítala mě útulná vánoční atmosféra – Daniel právě věšel vánoční řetěz
na Elliota, při čemž mu zdatně sekundoval mazlíček s plyšovýma ušiskama,
rolničkou na krku a v japonské školní uniformě. Byl jsem zmrzlý jako
preclík, ale okamžitě mě to rozhicovalo. A to ještě dřív, než se na mě mazlík
skokem vrhl (cinkal u toho jako sobí spřežení nebo šaman v rauši) a
zasypal mě polibky.
„Ty jsi tak statečný, starší pane bratře! Dovezl jsi mi dárky?“
„Tři rampouchy a urvaný stěrač – rampouchy roztály a stěrač jsem
zahodil,“ umlčel jsem jeho otázky dřív, než je vyslovil.
„Roztály, jo? Vždyť tam mrzne,“ zamračil se na mě mazlíček rozdurděně a
sklouzl mi z náruče zpátky na zem.
„Mrzne a sněží,“ poučil jsem ho pedantsky a se zájmem jsem se rozhlédl
kolem sebe.
Damon se jevil silně zpunčovaně, seděl na pultu vedle pokladny, klátil
nohama, prozpěvoval něco o sobech a doprovázel se na xylofon. Gavin nezůstával
o mnoho pozadu, bujaře Damonovi kontroval velšskou harfičkou a lidovou písní
svých rodných končin (v původním znění bez titulků). Nebylo ovšem těžké
rozeznat, že se jedná o dvě zcela odlišné písně – když už, ve Walesu nemají
soby, že. Interpretům to ovšem ani v nejmenším nevadilo, a co jim chybělo
na hudebním umu, doháněli vervou a hlasovým nasazením.
Mimo ně se tu nacházelo ještě několik záhadných jedinců v pletených
svetrech s jeleny, v lehce podnapilém stavu a se svítícími sobími
parůžky na hlavách. Něco brumlavě prozpěvovali v obdobně nesrozumitelném
jazyku, jako byla Gavinova velšská keltština (patrně se snažili místní bardy
doprovázet vlastní tvorbou), popíjeli z plechovek pivo Tuborg, což hojně
prokládali punčem z plastových kelímků. Když uviděli moje běžky, nadšeně
se rozhalekali. Zachytil jsem slova jako „ski“ a „Björn Dahlie“.
„To je norský zájezd,“ informoval mě Gavin, když přerušil své keltské
kantáty. „Uvízli tu. V hospodě je plno, venku zima, tak se někteří
přesunuli k nám...“
„Tipuju, že ti, co umí číst – nebo jsou teplí,“ odtušil jsem při pohledu
na mlsné výrazy, jimiž Norové sledovali mazlíka.
„Oni si myslí, že jsem holčička,“ postěžoval si mi mazlík. „Nemůžu jim to
vysvětlit – mluví anglicky hůř než dědeček Kwan.“
„Chudáčku,“ politoval jsem ho. „To bude tou lihovinou, víš?“
„Škoda, že tu neuvízli Japonci,“ řekl Daniel posmutněle. „Ti by tolik
nevypili – a chlapečka od holčičky by taky rozeznali...“
„Nebo by jim to bylo jedno,“ neodpustil jsem si.
„Ale nesmrkali by,“ přisadil si mazlíček rozdurděně. „Nejsem xenofob, ale
ti Noři furt smrkají...“
„Jsou dojatí,“ hájil seveřany Gavin.
„Dojatí nedojatí, jsou na plech – a my za chvilku zavřem krám, rád bych,
aby nějakej punč zbyl taky na mě,“ rozhodl Daniel.
„Přece je nevyhodíme na mráz!“ zděsil se Gavin.
„Jsou to Noři – na mráz jsou zvyklí. Pomažou a basta.“
„Ale to přece nejde! Jsou Vánoce – Damone, řekni něco!“
Damon se nevyjádřil. Škytl a sesul se dozadu za pult. Xylofon se dotčeně
rozcinkal a Norové mu radostně připili ze svých plechovek.
„Vidíš?“ uzavřel to Daniel. „A to ani nemluvím o tom, že jeden z nich mi
polil Ženu v bílém tím jejich hnusným blemcem! Viktoriánské vydání!“
Zatímco osud účastníků norského
zájezdu vrcholil v dramatické debatě (jíž se dotyční ale po hříchu vůbec
nezúčastnili, neb ve svém stavu nepochopili, že se jich týká, a nadále si
brumlavě prozpěvovali), do všeho toho rumraje mi zazvonil telefon. Byl to Velký
Kyborg. Překvapeně jsem se otázal, co se děje, protože podle původního plánu
jsme na jeho sešlost na Willwercombe měli s mazlíkem zavítat až zítra –
tedy vzhledem k nejnovějším sněhovým zpravodajstvím možná, dá-li Bůh a
úklidová služba Londýnské správy silnic. Klidně taky až na jaře.
Na nějaká obligátní telefonická vánoční přání dědu nikdy neužilo, tak
jsem si pro jistotu rychle v duchu promítl politické události uplynulých
hodin – ale ve všech horoucích peklech, kam hrozilo, že by mě Velký Kyborg mohl
vyslat, byl naštěstí momentálně klid. I přesto se mě děd zpříma dotázal, za jak
rychle jsem schopen se dopravit na centrálu MI6.
„Chtěl jsem pro tebe poslat auto,
drahý hochu, ale nemůžeme vyjet ani z garáže! Jak se pořád snažili
protahovat aspoň tu hlavní směrem na Elephant, tak nám to nahrnuli přímo před
vrata.“
„Ty jsi v Londýně?“ zeptal jsem
se překvapeně. „Myslel jsem, že už jsi na Willwercombe!“
„Jo, chlapče, nejsem a hned tak
nebudu – tak tak jsem stihl vyzvednout na letišti Satoičiho! Mezitím volal
Albert, že trčí s rollsem v zácpě někde v táhlém svahu mezi
poli, tak jsem to raděj otočil zpátky na centrálu – je tady podstatně útulněji
než na letišti. Taky míň lidí. Mimochodem – už ho zase uzavřeli. Satoiči měl
štěstí – taky mohl skončit ve Francii nebo v Barceloně – to bych mu teda
rozhodně nepřál. Jelikož se ale teď nemůžeme dostat z budovy, napadlo nás,
jestli se vy nemůžete dostat sem...“
„To na tom svým baráku nemáte pluh?“
„Nemáme – no! Pluh a sněžné skútry
jsou na skotské centrále... teď vidím, že některé věci je třeba radikálně
přehodnotit – rozhodně a nezbytně přehodnotit! My nosíme jejich sukénky a
oni.... Oni jsou připraveni, my máme pendrek! Co pendrek – hrubé hovno! Máme –
máme – akorát tak vrtulník!“
„Ne!“ zařval jsem preventivně.
Zaznamenal jsem v dědově hlase jistou dávku lihoviny (což při jeho výdrži
musela být kvanta) a snažil jsem se zabránit nejhoršímu.
„Tady přece není kde přistát!“
„Ale... Nepodceňuj mě, drahý hochu –
já přistával s vrtulníky na místech, o kterých se ti ani nesnilo! Něco se
vždycky najde!“
„Tady ne – vážně. Jestli myslíš ten
pidiplácek na rohu, tak tam teď táboří Rašíd s praženýma arašídama, stánek
s punčem a Jamajčan se jmelím... Opravdu bych nerad, aby nám speciálně
kiosek s punčem smetl vrtulník .“
„A nemůžou s těma kioskama
uhnout, hochu?
„Nemůžou – ani přes zbožné přání
MI6. Všude jinde je sníh na hromadách... Ale protože jsem dostatečně šílený,
mám tady běžky,“ uklidňoval jsem situaci. „Už jsem na nich byl dopoledne ve
městě. Jenom nevím, co mazlík...“
„Jak nevíš?!“ přerušil mě děd. „Ne
abys přišel sám – vem s sebou tu sladkou prdelku, i s plyšovýma
ušima!“
Po této větě jsem definitivně
usoudil, že děd popil – anebo se zbláznil. Přemýšlel jsem, jak mu vysvětlit, že
plyšový mazlíček sice má pod stromeček dostat běžky, ale že na nich nikdy
nestál...
„Dárky se zkrátka rozdávají tady,“ uzavřel děda. „A bez plyšového
mazlíčka by to nebyly žádný Vánoce! Tak ho vem třeba na sáňky, ale už ať jste
tady! Nebo pošlu vrtulník – kiosek nekiosek! Jo – a dovez nějaký jídlo.“
Poté Velký Kyborg náhle zavěsil a zanechal mě zmateným úvahám.
„Co se děje?“ zeptal se mazlíček
zvědavě, vida můj užaslý ksicht. Obličejem bych svůj momentální výraz vskutku
nenazval.
„Ehm... To byl děda... Víš, sladká
prdelko, mám tě neprodleně dopravit na MI6,“ vysoukal jsem ze sebe stručnou
parafrázi dědova telefonátu.
„Jejda...“ pravil mazlík
mnohovýznamně.
„Jejda...“ zopakoval jsem po něm,
jen s většími pochybami v hlase.
„Co budem dělat?“
„No, co – pojedem, jinak nám brzo na
hlavách přistane útočný vrtulník. Rašíd by arašídy hledal až v Paddingtonu
za nádražím. To těm zdejším dobrým lidem nemůžeme udělat. Jak zajisté víš,
miláčku, měl jsi pod stromeček dostat běžky – tak je holt dostaneš kapánek
dřív...“
„Hm... A lyžařský um dostanu taky?“
zeptal se mazlíček pochybovačně.
„To zvládneš, zlato – jseš šikovnej
chlapeček. Nic to není – budeš jen tak šoupat nohama a dělat to co já...“
„Jenom aby,“ hlesl odevzdaně.
Během půl hodiny jsme byli
připraveni vyrazit. Navlékl jsem mazlíčka do jeho vánočních dárků – šedého
huňatého svetru, růžových běžkařských kalhot (velmi vkusných, s dvojitými
nohavicemi, přičemž ty venkovní střižené do zvonu kryly ty vnitřní
s gumičkami na kotnících a připínáky k botám), bílo-růžové bundy
s kapucí a tmavě šedé plyšové čepice s ušima... Pozapínal jsem mu všechny
přezky, natáhl rukavice a ohromeně se na něho zadíval. Slušelo mu to
neobyčejně. Co jsem se taky natrápil, než se mi po všech možných dětských
odděleních podařilo sehnat takový plyšákovský a zároveň lyžařský outfit! Tímto
hluboce děkuji firmě O’Neill, skláním se před jejím umem a invencí, a
doporučuji ctihodnému outdoorovému guru panu Gorovi, by se kapku poohlídl u
konkurence – nebo aspoň v sadě pastelek, aby si uvědomil, že existuje víc
barev. Kvalitu je třeba spojit s estetikou. Jinak na asijském trhu nikdy
neprorazí. To růžovobílé lyže jsem sehnal překvapivě snadno.
Ovšem výsledek zcela předčil i má
nejdivočejší očekávání – mazlíček vypadal neskutečně cukrkandlově. Jak mu delší
ofinka plavých vlásků vykukovala z té dětské ušaté čepice, byl slaďounký
k sežrání. Chlapeček jako cumel. Jenom ho oblízat.
„Doufám, že nejedete přes Soho,“
ucedil Daniel. „Jinak si vem s sebou berettu.“
„Tu beru tak jako tak,“ uklidnil
jsem jeho obavy o mazlíkovu počestnost. „Navíc pojedem přes Knightsbridge – je
to nejblíž a je tam klid. Jsou chvíle, kdy je třeba snobské čtvrti ocenit.
Tamní občané nanejvýš dostanou infarkt z nečekané erekce, ale těžko budou
v sněhových závějích nahánět sotva zletilého kolouška s růžovýma
lyžema a plyšovýma ušima...“
„Aby ses nedivil,“ zapochyboval
Daniel. „Vylezou z Royal Albert Hall s těma svýma bílýma šálama a po
pěti hodinách Wagnera jim to možná přijde jako fajn nápad...“
„Nestraš! Myslíš, že se budeme muset
prostřílet?“
„To bych nezkoušel – díry do fraku
by je mohly popudit. Vsadil bych na koulovačku – a úprk; budou mít blbý
boty...“
„To je fakt, Gucci ani Versace do
sněžnic nedělají,“ usoudil jsem spokojeně.
„A jak je to daleko?“ zeptal se mazlíček zvědavě.
„Ehm – dost,“ připustil jsem. „Pěšky víc jak dvě hodiny – na běžkách nemám
odhad... Ale neboj, dolů k parku už jsem ráno prošlapal stopu, to pojede
jako po másle, pak napříč přes park, přes Knightsbridge, Belgravii, Pimlico a
Vauxhall Bridge...“
„To je jak výprava na Severní pól,“ řekl Daniel kousavě. „Piš si deník –
kdyby něco, aspoň pak budu mít co vydat...“
„Drahý příteli, vydavateli a spolupodnikateli – jestli bídně zahynu,
odkazuji ti ten stojánek na deštníky ze sloní nohy, co stojí na Willwercombe
v hale. Vím, že se ti vždycky hrozně líbil.“
„Jo, hrozně – to máš pravdu. Prosímtě, mazlíku,“ obrátil se k mému
cukrkandlovému děťátku, „dohlídni na něj, ano, zlato? Kdyby něco – volej. Vezmu
lopatu a flašku rumu a přijdu vás vykopat. Snad to nebude daleko.“
„Máme ti sypat cestu drobečky?“ zeptal jsem se jízlivě.
„Drobečky sežere divá zvěř. Vem si kromě beretty i glocka – veverky jsou
letos jako šílené! Jak ucítí, že máte jídlo, rozcupujou vás i s batohama
na cucky.“
„Utlučeme je hůlkama, viď, starší pane bratře?“ řekl mazlík bojovně.
A tak jsme vyrazili. Vyprovázeni a oplakáváni polovinou ulice, vyzbrojeni
do nočních ulic a vybaveni do sněhu a mrazu – svačinou, sadou vosků, buzolou,
satelitní navigací, papírovou mapou pro sichr, balzámem na rty firmy Garnier,
náhradními šroubky do vázání i náhradním oblečením, dárky pro domorodce,
švýcarským armádním nožíkem, hřebínkem a gelem na vlasy. Chyběl nám už jenom
kajak.
Bernadeta nás oba naposledy políbila a nalila nám grátis punče do malé
trekkové termosky, kde kdo zamáčkl slzu v oku a dojatě nám mával. Vydat se
v největší chumelenici, jakou Londýn pamatuje, do míst, kam i metro jede
(když jede) víc než hodinu, a to pěšky na pochybných skandinávských prknech
navíc přes ty nejsnobštější části města, to pro tyto dobré lidi znamenalo
jediné – už nás nikdy nikdo neuvidí a na jaře najdou v parku naše ohlodané
kosti. Když všechno dobře dopadne, mě jenom zabijí a mazlíka prodají zvrhlíkům
ze Saudské Arábie zamotanýho do koberce.
Jamajčanova babička nás obdařila amuletem proti vúdú (vkusné malé hadí
lebky pověšené na modré šňůrce), teta od palačinek nám udělala křížek na čelo,
Maxim Ivanovič přichvátal s malou ikonou. Svítící sobí parůžky (od nyní
již vcelku ožralého a družného norského zájezdu) jsme s díky odmítli a
vyrazili jsme směr Notting Hill Gate.
Sněžilo už tak hustě, že i když pouliční osvětlení zvesela svítilo,
podporováno navíc tisíci luxů světelné výzdoby všude okolo, stejně nebylo vidět
skoro na krok. Pod stromy v Kensington Gardens sice sněžilo míň, ale o to
tam byla větší tma. Teskně jsem vzpomněl na svítící sobí parůžky – že já nevzal
aspoň jedny pro mazlíka! Aspoň bych podle blikání bezpečně poznal, kde je.
Takhle jsem musel mít pořád nastražené uši, jestli slyším cinkat tu jeho
rolničku, co mu zaplaťbůh zůstala na krku.
Jelikož se děťátko co chvilku rozpláclo na sněhu, o hudební doprovod jsme
měli vystaráno – a já o úžasnou lekci jadrných korejských nadávek. Ne že bych
jim rozuměl, ale znělo to, to jsem musel uznat. Člověk si jednoznačně ulevil.
„Máš to dobře namazaný?“ zeptal jsem se, když jsem mazlíka po ixté zvedal
ze země. Občas jsem ho také musel vyplétat z vášnivých objetí s množstvím
místních dřevin, protože se mu do cesty neustále stavěly nějaké přihlouplé keře
a stromy a mazlíček s nimi navazoval intenzivní družbu. Navíc se
k němu vždycky, když se rozplácl na zemi, stahovala divá zvěř, protože měl
kapsy plné energetických tyčinek, čokoládových bonbónů a oříšků od Rašída –
veverky byly letos hlady vážně šílené. Dokonce jsem měl takový dojem, že jsem
jednou ve svitu čelovky zahlédl i zklamaného jezevce.
Už abychom vyjeli do civilizace, Kensington Gardens a Hyde Park je hotová
divočina. Už jen zbývá, aby na nás zaútočily husy.
„Vím já?“ řekl mazlík po sérii drsných korejských hlásek a vyplivl hroudu
sněhu. „Když na tom stojím prvně, jak mám asi poznat, co je dobře a co špatně?“
Pokusil se oprášit si zadeček, ale přišlápl si hůlku a rozplácl se znovu.
„Jde ti to moc dobře,“ konejšil jsem ho – a na podporu jsem otevřel
termosku. Mazlík se zhluboka napil a sejmul sněhovou koulí jednu veverku, co se
k nám povážlivě blížila. Její odhodlaný výraz se změnil na překvapený a
sekla sebou naznak.
Mazlíka to pobavilo. „Hele – nejsem jedinej, kdo se válí po zemi!“
Statečně se vyhrabal na nohy, teda na lyže, a zamával hůlkou:
„V perjod, tovarišči! Na Berlin! Za Stalina! Za rodinu!“
„Že já ti to dával,“ zalomil jsem zoufale rukama. „Ještě nás zavřou...“
„A kdo?“ podivil se mazlík. „Ty tu snad někoho vidíš?“ zeptal se bojovně.
„Celý tento prohnile dekadentní imperialistický svět kapitalistického pozlátka
je zalezlý doma u krbu!“
„Jo – je totiž počasí, že by korejského partyzána ven nevyhnal,“ ucedil
jsem jízlivě a láskyplně jsem mazlíka, který se mi znovu složil k nohám,
zvedl ze závěje a oprášil.
„Blížíme se ovšem k civilizaci, zlato – takže konec s punčem,
nějak tě to bere... Jsi ty vůbec Korejec? Vždyť vy na rozdíl od Japonců pěkně
chlastáte...“
„Pabo sekkija!“ odsekl mazlíček korejsky. Radši jsem se neptal, co to
znamená.
Svá předchozí slova chvály jsem ovšem myslel zcela upřímně – na to, jaký
měl křest ohněm, tedy sněhem, si mazlík v paralyzovaném Londýně vedl na
běžkách neobyčejně statečně. Asi to vážně bude korejský partyzánek. Odvážný a
nezničitelný – má-li na to vkusný outfit a kosmetiku, přežije cokoliv.
V Knightsbridge přestal nadávat, v Belgravii padat a Pimlikem
už jsme projížděli se vší ladností a elegancí. Pravda, i keřů ubylo, zvlášť
těch zákeřných jako v Kensington Gardens, takže se mu nic neočekávaně
nestavělo do cesty.
U Victoria Station jsme se občerstvili v místním čínském bufetu,
nabrali zásoby (Velký Kyborg přece mlel něco o jídle) a nové síly a chutě
vyrazili k Vauxhallu.
Uvízlí cestující místního železničního a autobusového uzlu nám ještě
dlouho mávali.
Na MI6 kupodivu rovněž panovala vánoční atmosféra – dědův sekretář Stuart
(ztvárněný v nesmrtelných příbězích jako slečna Moneypenny) právě visel na
žebříku ověšen šňůrami žároviček a pod dohledem a zavilou buzerací našeho
drahého Q se oháněl kladívkem, zatímco zbytek jeho týmu pospolu s několika
nebožáky z oddělení soudního lékařství prováděl cosi, co vypadalo jako
pitva jídelního automatu. Toho s brambůrky, muffiny a sendviči. Měli
k němu dokonce připojený i laptop a nějaké jiné mašinky, na kterých
poskakovaly jakési ručičky zleva doprava. K vlastnímu ohromení jsem poznal
ampérmetr a dozimetr. Po zbytku chodby se volně roztroušeny povalovaly
pozůstatky očividného předchozího pacienta – a taky jakási blíže
nespecifikovaná navlhlá hmota žlutavě pískového odstínu.
Užasle jsme se s mazlíkem zastavili. V lyžařským,
s běžkama přes rameno a hůlkama v ruce jsme dohromady s okolní
chodbou vytvářeli bizarně surrealistickou scenérii.
Než jsem se stačil otázat po smyslu jejich počínání (případně účelu
tohoto cvičení), ozvaly se dvě tlumené detonace a vzápětí proletělo chodbou asi
osm různobarevných balistických střel – které jsem nevěřícně identifikoval jako
několik zelených jablek (odrůda Golden delicious), pomeranče a jeden středně
velký ananas. Uhnul jsem jen tak tak. Střely vzápětí narazily na neprůstřelné
okenní sklo (které pravda pod ananasem podrážděně zadrnčelo) a rozprskly se po okolí.
„Vyrábíte vánoční pyré?“ zeptal jsem se užasle Q. Teprve poté se
k zemi začaly zpomaleně snášet bramborové a kukuřičné lupínky.
„To pyrotechnici – pořád nechtějí pochopit, že C4 v tomto případě
není to pravé... Ještě že jsem po jejich prvním výbuchu vypnul automatický
hasící systém,“ zalomil nešťastně rukama. Záhadná mazlavá směs na podlaze tak
rázem dostala smysl a účel – kolegyně stejného buněčného složení (ovšem ještě
ne vizuální konzistence) se k ní plynule snášela odkudsi od stropu, kam ji
rozptýlil předchozí výbuch. A na závěr jako konfety nejlehčí komponenty –
kousky celofánu a igelitových pytlíků.
„To už je druhý automat s ovocem, který znehodnotili,“ zanaříkal Q.
„Šéf nebude rád – chtěl, aby v laborce uvařili punč nebo bowli – mají tam
kahany a trochu lihu... Prozatím jsem je s panem Kanagawou zabavil takovou
narychlo spíchnutou počítačovou hrou z našich satelitních snímků, ale
nevím, jak dlouho jim to vydrží... Kdybyste, mladý pane...“
„Ale to víš, Q, že starouše nějak rozptýlím,“ poplácal jsem hořekujícího
nebožáka po zádech. „Vy jen děkujte Bohu, že do těch automatů nedávají kokosy.“
„Starší pane bratře,“ zatahalo mě něco za rukáv. Mazlíček. Málem bych na
něho s těmi bizarními zážitky zapomněl! Ovšem mláďátko se tak snadno
opomenout nedá – ono se přihlásí samo.
„Ano, zlatíčko? Nechápeš, co se děje? Nic si z toho nedělej, já taky
ne. Stuarte – můžeš mi osvětlit zdejší zajisté naprosto logicky vysvětlitelné
události?“
„Ano, pane – snažíme se dostat jídlo z automatů, poněkud, ehm,
alternativními formami,“ ozval se Stuart ze žebříku. Letící ovoce ho naštěstí
minulo, tak pokračoval v přitloukání vánoční girlandy a tvářil se u toho
jen lehce otřeseně.
„A proč si ho prostě nekoupíte?“ zeptal se mazlíček užasle.
„Protože nám došly drobný,“ řekl Q ponuře. „Zjistili jsme, že kapacita
mincí, které s sebou člověk běžně nosí, je zcela nepostačující pro
jakékoliv krizové situace. Jsme tu už od rána – a teď už mnozí fakt máme
hlad...“
„Já nějaký drobáky mám,“ zalovil mazlíček po kapsách a vysypal do
dychtivě nastavených dlaní asistentů svou zásobu kovových mincí. Okamžitě kolem
něj nastalo srocení davů. Osazenstvo chodby následně propuklo ve vášnivou
debatu, zda bude lepší za mazlíkovy drobný koupit tři obložené bagety anebo
čtyři sendviče a dvě kávy, popřípadě šest káv a dva sendviče. Povšiml jsem si,
že extrémisté závislí na cukru, požadující tabulku čokolády nebo alespoň
pytlíček lentilek M&M, byli nekompromisně umlčeni většinou hned
v zárodcích svých formulací.
Q mi začal vysvětlovat, že zbytek
jeho týmu se v dílně pokouší z dostupných slitin vyrobit imitace
mincí – ale že je to komplikované, protože záhy pochopili, že pro automat není
směrodatná jen velikost, ale zároveň i váha mince, takže pořád nemohou natrefit
na tu správnou kombinaci, co by měla při dané velikosti (dejme tomu 1 libry),
též patřičnou molekulární hustotu a tím i danou váhu. Zvlášť, když jim chybí
ukázkové vzorky, protože jídlachtiví zaměstnanci odmítali mince vydat na pokusy
a místo toho je zbůhdarma naházeli do automatů.
Pochopil jsem a obrátil naruby i své kapsy. Q dojetím zaslzel.
„A proč se snažíte dostat ven to
jídlo?“ zeptal se zčista jasna mazlík zadumaně. „Proč se nesnažíte dostat ven
ty prachy?“
„Vy jako myslíte...“ zarazil se Q. „Vykrást automat?!“
„No,“ opáčil mazlíček klidně a sladce se na něho usmál. „Vykrást místo
vyjíst... Peníze z vykradenýho použijete na legální vyjezení jinýho... A
až bude vyjezenej, tak ho můžete taky otevřít C4 bez toho, aby vám jídlo lítalo
po chodbě... Těch brambůrků s medvídkama je škoda – mám je rád...“
Vytřepal si do dlaně ty, co mu
napadali do kapucky větrovky, a opatrně je ochutnal.
Děd dlel ve své kanceláři v přítomnosti oblaku doutníkového kouře,
výparů z whisky a znovunalezeného přítele Satoičiho Kanagawy. Pařili spolu
nějakou počítačovou hru, která spočívala v sestřelování protivníkových
satelitů nad jihovýchodní Asií – děd právě zaznamenal úspěšný zásah poblíž
Hongkongu a radostně si zamnul ruce.
Důstojný japonský byznysman a šéf
japonské tajné služby (dříve i jakuzy) v jedné osobě Satoiči Kanagawa něco
jadrně zadrmolil japonsky a sestřelil pro změnu dědův satelit nad Kurilskými
ostrovy. Před každým z nich stála poloprázdná lahev whisky – před dědou
japonské Suntori, před Kanagawou irské Tullamore Dew. Vánoční nálada byla
v plném proudu.
Upřímně jsem vzhledem k úbytku lihoviny v obou lahvích doufal,
že se nespletli a vzali si skutečně disky s PC hrou. Když si oba padli do
náruče a radostně se plácali po zádech, protože svorně sejmuli satelit ruský,
začal jsem se raději v duchu modlit.
Ale co, třeba s nimi Putin hraje on-line.
„Nazdar mládenci, máte pánskou jízdu?“ pozdravil jsem slušně a odložil
své tělo do jednoho z hlubokých ušáků, co tu měl děd pro návštěvy a své
drobné zdřímnutí po obědě.
„Nebuď drzý, Warrene!“ okřikl mě děda rutinně s pohledem upřeným do
monitoru.
„Mám tě! Sakra... A do pr... Satoiči, kruci, tenhle ne – ne! Boha jeho!
Barrack se zvencne!“
„Ale, Obama-sama beztak plesá u stromečku věren tradici národa, tak co...
Než na to přijde... A vůbec – měl nechat Everetta hrát s náma... Zásah!
Tenhle teda rozhodně byl tvůj!“
„Pch... Jenom lehké poškození – jsi mě sotva škrábnul... A Everett se
neměl ptát.“
„Kdo je Everett?“ odvážil jsem se ctěné hlavy tajných služeb vyrušit
z jejich, doufejme, neškodné zábavy.
„Šéf CIA,“ odpověděli oba jednohlasně.
To už za mnou naštěstí dohopkal mazlíček, který až dosud patrně oblézal
pod jmelím Stuarta a Q – nebo se dle stavu své tlamičky nechával krmit vánoční
čokoládou, popřípadě oboje zaráz. Takže cukerná lobby s příchodem mazlíka
získala silné argumenty, jak vidno.
Zaradoval jsem se, že i zde jeho přítomnost bude k patřičnému užitku
a možná zamezí i hrozící třetí světové válce, ať už reálné, či virtuální, ale
drazí šéfové zeměkoule (každý své třetiny) si jen vybrali svou daň čokoládových
polibků a s pohledy stále upřenými na satelitní monitory mu každý udělali
místo na klíně a chystali se si ho tam usadit. Jejich majetnické tlapy se na
mazlíkově útlé prdelce zákonitě potkaly a oba mužové se po sobě zamračeně
podívali.
Pobaveně jsem zakašlal, mrkl na mazlíka a významně si poklepal dlaní na
koleno. Mazlík se zakřenil, vykroutil se starouškům ladným pohybem a uvelebil
se mi na klíně s takovou razancí, až jsem tiše heknul.
„Everett je měkota – stejně si ten zákaz vymyslel, aby se mohl hřát
v teple rodinného krbu a vánoční atmosféry u stromečku, bačkora!“ zahučel
po chvíli děd. „Sestřel mu ještě jeden, Satoiči!“
„Zbabělec!“ přisadil si sensei Kanagawa, povolil si kravatu a
s gustem uchopil joystick.
„Spíš pokrytec,“ řekl jsem a sebral hráčům z mísy hrst pražených
mandlí. „Vždyť máme časový pásma – pracovní doba mu sotva začala, tak jakýpak
rodinný večer!“
„Ha! Slyšíš to, Satoiči? Proto tomu hochovi ledacos prominu – myslí mu
to,“ řekl děda uznale. „Ještě že jsem počkal ob generaci! Hlavička!“
„Hezká a chytrá,“ pokýval Kanagawa hlavou. „Vyfoukl nám mazlíka,
Jacobe...“
„Prominuto,“ mávl děd bohorovně rukou. „Odhalil Everetta.“
„Banzai!“
Než bylo nebohým Spojeným státům dáno čelit spojeným útokům
britsko-japonským, zazvonil dědovi jeden z přehršle telefonů na jeho
stole. Byl to ten místní, pokud si dobře vybavuju.
„Konečně rozumný nápad!“ vydechl si pak děda, když položil sluchátko.
„Moudré hlavy vývojového oddělení konečně přišly na to, že nemusí rozstřelovat
jídlo po celém MI6 – že stačí vykrást prachy z vyjezeného automatu a
použít je do automatu plného a tak dále, k plné spokojenosti všech
sytých... Už jsem myslel, že jim to budu
muset poradit sám a po Novým roce je pak šmahem vyhodit. Že jim to ale trvalo!“
„Ehm... Velký šéfe, oni na to nepřišli,“ ozval jsem se pobaveně. „Poradil
jim to mazlíček, když nás na chodbě málem sejmuli ananasem...“
„Cože?! Zničili další ananas?! Z čeho budeme dělat bowli nebo punč?!
Idioti!“ rozlítil se Velký Kyborg.
„Dovezli jsme termosku, sensei,“ ozval se rychle mazlíček. „S punčem
z Portobello Road – a jídlo taky...“
„Pravda, je to čína...“ hlesl jsem rozpačitě. „Cestou jsme narazili jenom
na čínskou restauraci....“
Satoiči Kanagawa se rozesmál. „Tedy, Jacobe, že budu jíst o anglických
vánocích čínu, to mě ve snu nenapadlo!“
„Výborná hra,“ řekl jsem kousavě, když po jídelní pauze a omylem
sestřeleném indickém satelitu Velký Kyborg znovu telefonicky uklidňoval
politickou situaci ve světě. Bylo mi vysvětleno, že hra je vystavěna na reálné
platformě – tedy satelitním vojenském snímkování, toliko střely jsou
imaginární, ovšem snímacímu zařízení se jeví jako skutečné. Tudíž Indové mohli
propadnou panice, že Bollywood TV bude mít výpadek, případně se domáhat
odplaty. Ještě že zůstali členy Commonwealthu, tedy dědova stádečka.
„Skvělá!“ rozzářil se děd. „Mnohem lepší než když jsme balistickýma
raketama sestřelovali Santu – Satoiči ho sejmul během pěti minut a bylo po
srandě...“
„Znovu se omlouvám, Jacobe.“
„Nenechals mě ani vystřelit! Ani jednou!“
„Promiň, Jacobe.“
„A ještě jsi použil francouzskou raketu!“
„Promiň, Jacobe.“
„Nech si to! Promiň, Jacobe to nespraví! Ty s ním nemáš nevyřízené
účty – tys mu nepsal celé hloupé naivní dětství! Víš, jak jsem se těšil, jak to
do něho našiju?! To nespravíš ani kdybys... kdybys.... kdybys mi dopřál první
ránu na sv. Valentýna!“
„Toho upálili, ne?“
„To je jedno!“
„Ehm, Jacobe – co Okinawa?“
„Co s ní?“
„Americká základna... První rána?“
„Satoiči, to myslíš vážně?“
„Jistě, Jacobe – šťastné a veselé!“
Děd uchopil joystick a Satoiči Kanagawa se s úklonou omluvil a zvedl
telefon.
Albert dorazil nad ránem. To už
utichla zábava i v laborce, kde uvařili ze zachráněných zbytků ovoce nad
očekávání dobrý, ehm, nápoj – směs ovoce, různých lihovin a coly
z automatu. Ohřáté to bylo vskutku dobré a devastující. Položilo to
výrobce i konzumenty, včetně takových tvrďáků jako je šéf laborky Maurice,
vedoucí pyrotechniků či dědův sekretář Stuart.
Albertova zpráva, že se již probojoval na hranice vnitřního města, kde se
mu podařilo zavěsit těsně za zbloudilý pluh a sypač a zdárně míří na centrálu,
přišla ve chvíli, kdy únava zmáhala i Velkého Kyborga, jinak posledního
Mohykána mezi padlými. Satoiči Kanagawa decentně chrápal na Stuartově stole,
zatímco plyšový mazlíček, který usnul mezi prvními, utahaný dobrodružnou polární
výpravou i laboratorní směsí, se naopak probudil v útulném pohodlí dědova
křesla a jeho drahého saka, kterým ho Velký Kyborg něžně přikryl. Zívnul a
přiťapkal mi dělat společnost na koberec před krbem, kde jsem ležel
rozplesknutý jako hvězdice.
Dědovu informaci, že nás Albert zaveze domů na Portobello road, jsem
přivítal s nadšením – bohužel vzhledem k únavě ze mě vyšlo jen tiché
bublání.
Velký Kyborg mě resuscitoval několika dloubnutími polobotek Versace pod
žebra a vyslal do mrazu vyhlížet Alberta. Taky mu prošlapat cestu k vozu,
aby si ty polobotky v závějích nezničil.
Byl jsem tomu vcelku i rád – poté, co jsem se pětkrát vyzvracel (jednou
v budově a čtyřikrát na čerstvém vzduchu u keříků před hlavním vchodem),
se mi udělalo lépe a vrátil se mi klid a rozvaha. Přivítal jsem Alberta a již
plně nasazen jsem s ním začal řešit logistický problém, jak přemístit
dvoje běžky a pět lidí včetně řidiče z bodu A do bodu B ve voze, který
není určen k převážení nákladu.
Když se po chvíli děd se Satoičim v družném objetí vypotáceli před
centrálu, dumali jsme zrovna nad tím, kam a jak na rolls royce připevnit lyže.
„Jaké jsou cesty, Alberte?“
„Dovolil jsem si cestou zastavit
v Baumaxu, sire, a zakoupit pytel písku. Lopatu jsem vzal již na
Willwercombe,“ informoval svého zaměstnavatele Albert.
„Výborně, Alberte – tvé služby jsou
vynikající za každého počasí!“
„Lopatu?“
„Folklór, Satoiči – takový vánoční
zvyk.“
„Aha. Co zaměstnanci?“
„Jací zaměstnanci?“
„No tvoji, Jacobe – informoval jsi
někoho, že opouštíš centrálu?“
„Já jsem šéf!“ ohradil se děda. „Já
nikoho informovat nemusím! Kromě Alžběty, ale ta spí – tedy předpokládám. Do
mých odchodů a příchodů nikomu nic není, Satoiči – a nechal jsem jim tam
lístek.“
„Lístek?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jo, lístek – Jel jsem domů.
Kyborg.“
Děd se svalil do vozu, Satoičiho
opatrně opřel na sedadlo vedle a zavelel k odjezdu. Vyrazili jsme spícím
zasypaným Londýnem na Portobello road sledováni užaslými pohledy řidičů sypačů
a hlídkujících policistů. Pravda, rolls royce s lyžema na střeše, vepředu
přivázanýma lehkým lankem k sošce oné nahaté okřídlené bytůstky
z ušlechtilého kovu, se asi jen tak nevidí.
