Knižní srpen... aneb Od Timesů jsem čekal víc!

Post za srpen by se dal opět (zase) uvést slovy  "... pozdě, ale přece... " Tentokrát to ale je zdůvodněno kromě jiných faktorů (jako třeba, že jsem si ne vždy vybral adekvátního společníka ke čtení) i mou rozpačitostí - k vyjádření se k jistým titulů... No, ne že bych už měl nějak jasno, tak se prostě z těch smíšených pocitů zkusím vypsat... A tak to bude tentokrát v závěru trochu jiné než dřív... Ale i příznivci veselých fotek rozhodně nepřijdou zkrátka! :-)

Nuž ale vezměme to hezky od začátku, od titulů ještě post-dovolenkových... Tedy prostých, rozpaky nevzbuzujících... :-)

Meika a Černokněžník od Juraje Červenáka:

A nastupuje Kagome, aby si pro sebe uzmula knihu, kterou jsem zamýšlel rozšířit Siův pohled na paranormal romance :-). Přiznávám, že když jsem ji v knihovně uviděl, zaujal mně především název...
"Co tím chceš říct, že to není knížka pro mně? Jak by to mohla nebýt knížka pro mně, no?!"

(Poznámka pro nezasvěcené: V listopadu hodláme na tohle téma vést veselý rozhovor s jednou z bývalých redaktorek Pevnosti, je tedy třeba provést aktuální průzkum trhu :-D )

A konečně něco literárně labužnického - britská klasika na druhou! Detektivka od mistryně žánru P.D. Jamesové zasazená do světa Jane Austenové! Pan Darsy versus vražda! Pro každého, kdo četl (viděl) Pýchu a předsudek, literární hříčka a lahůdečka...
A nesmí chybět Kagome, aby předvedla svůj těžce dobový outfit :-)
"Tetičko Jane, co na mě říkáš? Jaká jsem?"

Následuje ještě hlubší ponoření do vážna a intelektuálna - francouzský spisovatel, kritik a rýpal Michel Houellebecq - kterému přezdívám "šílený francouz", neb ač jsem přečetl všechny jeho romány a novely, jeho jméno stále neumím přečíst - natož vyslovit :-).

Mapa a území se mi líbila moc. Zatím nejvíc ze všeho, co napsal - a ta postmoderní hra autora se sebou samým!

Ale chudák Sia byl ze těch myšlenek byl nějaký unavený...

"Já vím, Sebastiane, že jsem kdysi říkal, že chci být marnivým intelektuálem... Ale teď mám pocit, že radši budu jenom marnivým... Příště něco takového dej na čtení Meikovi, dobře?"
Uznávám, pro Siu to asi bylo příliš - to jsem neodhadl... Příště budu moudřejší a dám to Meikovi... A Siovi půjčím... že by něco zcela oddechového o hadřících a kabelkách? :-)

"Tohle je čtení dle mého gusta!" (To ale říká jenom proto, že v Paříži nikdy nebyl... na rozdíl ode mně :-(.Ještě může být naivní a mít ideály :-) ).

Ale pozor, pozor! Teď to příchází! Dilema D, problém P...
S Meikou jsme si totiž četli výběr ze sloupků Caitlin Moranové pro The Times... A myslím, že Meikův výraz vystihuje i ten můj...

No, jak to napsat... Nebylo to špatné - když opominu, že jsem se místy nasral (ale to tak u dobrých sloupků má být, ne?), tak jsem se i místy hodně nasmál a pobavil, ale... Ale! Jedno velké ALE, které jsem si říkal celou dobu - ale Timesy?!

Od Timesů jsem čekal víc!

I od držitelky ocenění Sloupkařka roku... Být to z jiných novin nebo časopisu, řeknu si "super"! - Ale Timesy?!

Styl humoru, psaní i vyjadřování mi navíc silně připomínaly styl a sloh výše uvedené oddychové knihy - a jiných podobných...

Vracelo se to prostě pořád. Od Timesů jsem čekal víc! Byla to má modla, můj nedostižný vzor. Něco jako Reflex (v době své největší slávy kolem roku 2005) na každý den... Totem britství a civilizace.

Nakonec jsem si vzpomněl na kamarádku Jo, s níž jsem prožil svá britská léta, a její památný výrok, že si hodlá vzít muže z lingvisticky zcela odlišného prostředí - tedy hovořícího jedním z mála jazyků, které ona neumí. Protože, jak říkala, pak se vždycky může utěšovat: "Není to debil, jenom jsem mu asi špatně rozuměla." 

A mně teď napadlo něco podobného - netkvělo to kouzlo a výlučnost The Times pro mně tehdy přesně v tomhle? Že je Daily Telegraph prostoduchost sama (o Daily Mail ani nemluvě!) to už jsem poznal jako relativně malé a nezkušené robátko :-). The Times jsem číst nemohl - protože jsem je neuměl ani složit... To je totiž ta věc (dar) se kterým se buď narodíte jako s modrou krví, anebo vás to naučí na prestižních školách... A tak jsem četl své jediné Timesy, co jsem zvládal, měsíční časopisecké Gay Times... a ještě Canary Wharf City Life :-)
Ke klasickým The Times jsem jen vzhlížel...
A teď tohle! Taková dehonestace!

Takže - upadly Timesy? Anebo jsem jim tehdy prostě ne až tak rozuměl?

A pokud jsou Timesy už opravdu hloupé - a Caitlin Moranová přeceňovaná - je tu druhá otázka: nejsou potom autorky jako Lindsay Kelková, Sophie Kinsella aj. naopak nedoceněné?

Zdá se, že na skutečnou Carrie Bradshawovou si žurnalistika ještě počká - a tu by navíc ani nenapadlo cpát se do Timesů, psala pro Voque!

A to by byla tisíckrát lepší, než celá Moranová - vzpomenu-li na její legendární sloupek ze třetí řady s názvem Politicaly erect :-)

Achich, achich, co teď? Nic už není, jako bývalo, ikony se hroutí... Vraťte mi můj svět kvalitního snobství, Oxbridge a propastných duševních rozdílů... Chci svou jistotu úrovně a kvality! Když ne The Times, co  potom zbývá? Financial Times? The Philosophy Weekly?
Nesnižujte prosím svou úroveň na úroveň pro masy - masy mají svého čtiva dost! Ale co bude číst ta hrstka snobů a intelektuálů? Menšina... Ano - a všechny menšiny mají svá práva :-)
Snobové všech zemí - spojme se!

A tak prostě - nevím...

Nezbývá mi než přemýšlet...

A k tomu si dát Heideggera - a kapkou Nietscheho :-)

P.S.: Nějak jsem se rozepsal, po dlouhé době... zklamání má asi stimulační vliv na mozek... :-)

Barva je důležitá a jméno taky... Meika v kuchyni :-)

Zdá se, že na prázdninách u tetičky Chris někdo Meikovi poradil, že může být děsně zábavné ometat se v kuchyni...
A tak jsem měl dneska při svém pokusu o oběd nečekanou návštěvu...

"Ahoj, Sebastiane... Můžu za tebou?"

No kdo by řekl ne, že?

Vždyť ona vlastně ta návštěva až tak nečekaná nebyla - měl jsem tušit, že nebude trvat dlouho, než se něco takového přihodí... při Meikově péči o mou stravu...

Takže tak nějak odhaduju, že to byla spíš první návštěva z mnoha :-). A tak jsem se rozhodl ji zvěčnit a zdokumentovat... ale ouha... I když jsem se po prvních mobilových momentkách uvědomil a zaběhl pro fotoaparát, jeho služby neměly dlouhého trvání... Nevím, jestli se zalekl Meikova odhodlaného výrazu či pracovního nástroje, nicméně to po prvních pár fotkách vzdal, zapípal a zhasl... (Brblaje cosi o vybité baterce, ale já mu nevěřím a podezřívám ho ze zaječích úmyslů...). Takže zase nastoupila akce mobil... 

"Budu ti pomáhat, domluveno?"

Opět někdo, kdo by řekl ne? :-)

Takže Meika napřed vybral ingredience z lednice...

... a s prazvláštním zádumčivým výrazem pohlédl na nebohý okurek...

Rozhodl jsem se zabránit nejhoršímu... a statečně jsem pravil rozhodným hlasem: "Ehm... nezačneme cibulí?"

"No když myslíš... Hoď si sem!"

"Ještě?"

Já: "Ještě... a myslíš, že bys ty krychle mohl dělat menší?"

Meika: "Css... Jsi nepokojený králíček, Sebastiane... Tak si to dělej sám..."

"Já si tady sednu a budu se koukat..." 

Koukat... hm - proč mám ten dojem, že spíš dohlížet?

Meika: "A co to vlastně děláme?"

A kibicovat...

Já: "No... ono to nemá jméno... podívám se, co dávají za program v lednici, a když to barevně ladí, nahážu to do pánve... Mohl bys tomu ale nějaké jméno vymyslet, jestli chceš..."

"Zatím je to takové fádně bledé... Můžu to míchat? Budu u toho rozjímat..."

Meika: "Co to tam zatím je? Cibule, tofu, kerlub a kari? Nebýt toho kari, je to jak Zátiší bledého samuraje... Nějaká další barva?"

Já: "Zelená - přikrájíme okurek..."

Meika: "To už je mnohem lepší - ten okurek tomu výrazně pomohl... Doufám, že si uvědomuješ, že jídlo má i dobře vypadat..."

Já: "Ještě řekni, že to není barevně sladěné a vyvážené! Ještě lžičku jogurtu... Jsi spokojený?"

Meika: "Ujde to... Ale vážně nevím, proč nechceš rýži vytvarovat do malých pandiček...Máš ještě rezervy, Sebastiane!"

Hm... Já spíš myslím, že mám svatou trpělivost... a nadlidskou slabost pro Meikův ksichtíček...  :-)

Ale když on se umí vzápětí tvářit hned takhle:

"Ty o tom zase někam píšeš? A zase budeš zveličovat... Pak si všichni myslí, že tě šikanuju... Vždyť mně nikdo nebude mít rád..."

"Já ti nestačím?!"

"No...Ehm... Jasně, že stačíš, Sebastiane... Znělo to upřímně?"

Já: "Jasně že, zlatíčko.... Ani trochu!"

:-)

Knižní červenec

Tak, a jsme tady s další rekapitulací v rámci knižního projektu - tentokrát červenec, takže to bude hóódně oddechové... :-)
I když i tak měli někteří pěkně hlavu v pejru...

"Paranormální romance... Tak já ti nevím, Sebastiane... Chtěl jsi mi tím něco naznačit?! Vůbec nevím, jestli mám být rád, že jsem to mohl číst..."

Chudák Sia... a to jsem si myslel, že slečna, která tváří v tvář démonům jiných světů řeší manikůru a jestli jí ladí boty, by ho mohla potěšit... Že by si to vzal osobně?

To Meika byl s volbou svého titulu zcela spokojen - a já rovněž.

Dokonce si neodpustím citát či spíš kratší úryvek: Dita Koníčková se po promoci na filozofické fakultě rozhodovala mezi doktorandským studiem a prací v neziskové organizaci. Nakonec se rozhodla pro sebevraždu. ... Za života byla Dita Koníčková známou pražskou intelektuálkou. S brýlemi na očích se snad už narodila. Její první slůvka nebyla "mama" ani "čiči", ale "bóže, to je absurdní!" V první třídě četla Kafku, ve druhé psala filozofické traktáty a na gymnáziu se proslavila větou: "Bůh je subjektivní jako vagína." Nikdy se nestýkala s někým, kdo neměl průkazku do Městské knihovny a deprese. 

Tolik povídka Dita Absurdita - a já jen dodávám, že pro milovníky černého humoru a bizarních vtípků mohu vřele doporučit :-). Meika souhlasí a potvrzuje.

Kagome se rozhodla držet svého oblíbeného žánru kočičích detektivek a tvářila se nadmíru spokojeně - prý jen: Kdy že dostane teda už tu kočku vlastní?!

Tak byla neprodleně odeslána na prázdniny tam, kde kočky mají... A my se dál v klidu mohli věnovat čtení - i když u koček jsme ještě chvilku zůstali... Jen to Justýnek pojal kapku duchovněji... :-)

Ani duchovní obohacení mu však nebránilo v dokonalém stylovém pózování i s oušky :-)

Nebo v četbě lehčích žánrů... a pochlubení se s dalšími vlasovými doplňky japastylu :-).

A pak jsme se já, Meika a i Tygr vydali na cesty...

Aby závěr měsíce patřil opět žánru detektivnímu - nejprve dalšímu dílu Meikovy oblíbené řady s Flavií de Luce:

"Tak - budu si psát poznámky do deníčku od Svena... A určitě to rozlousknu ještě před koncem!"

A úplný závěr - jak se ochladit v parných letních dnech? Četbou detektivky z eskymáckého prostředí! :-D

Až na ta jména postav (inuitská), co se nedala přečíst, vyslovit natož zapamatovat, to byl hóódně dobrý kousek žánru...

Pokračování v srpnu!

"Jmenuji se Kurosawa... Meika Kurosawa... :-)

Není žádným tajemstvím, že Meikovým největším přáním je, aby za ním co nejdřív přijel strýček z Koreje... Druhým Meikovým největším přáním pak bylo mít katanu...
Všímáte si toho minulého času?
Katana dnes dorazila! Jelikož strýček ještě nějaký čas nebude moct přijet (práce pro vládu je náročná věc!), poslal Meikovi aspoň balíček... Prý že s katanou :-)
Katana ale nedorazila sama, jak užaslý Meika zjistil...

"Wow! Sebastiane... To si k nám strýček posílá zbraně?"
Já: "Nooo... možná abys věděl - a věřil - že jednou fakt přijede... Musíš mu ji čistit a dobře se o ni starat!"
Meika: "To víš, že budu! Smím si ji půjčit, viď, že jo? Strýček by určitě nic nenamítal..."
Já: "Ale vždyť ji neuneseš, koťátko...Je velká..."

Meika: "Velká? To je Desert Eagle - ten má být velkej! Unesu ji, koukej!"

Musel jsem uznat, že má pravdu... ale už jsem začal zároveň taky tušit, co přijde dál...

Meika mezitím nacvičoval pózy - čím dál zkušenější a profesionálnější... :-)

Až přišla ta zásadní otázka - teda spíš konstatování: "Víš, Sebastiane, já si myslím, že ta pistole je pro mně... Nechám si ji."
A takhle už vypadá mé psychopatické koťátko nyní - po zuby ozbrojené a šťastné... :-)

"No co?! Ochrana přírody je vážná věc!"

P.S.: Tento článek píšu pod dozorem... Váš Sebastian

Knižní červen

Zase pozdě, ale přece... :-)

Takže rekapitulace, jaký byl ten náš knižní červen - no, řekl bych, že vcelku pohodový a oddychový. Žádná náročná inťošárna, takže Sia se mohl v klidu povalovat a opájet se svou jedinečností (a novými módními doplňky). Tak třeba na mě nezanevře úplně :-).

Horké červnové dny zahájil Justýnek žhavou severskou krimi...

Ale nic světaborného to nebylo... To Meika si našel něco lepšího na čtení - pěkně po svém...

... a byl daleko spokojenější. To Kagome napřed musela hájit svá práva:

"Možná jsi velká kočka,Tygře, ale na kočičí detektivky jsem tady odjakživa já! Uhni!!!"

Naopak Justýnek se se svými zvířecími kamarády o čtení (a focení) rád podělil - zvlášť když to bylo téma, které je převelice zajímalo...

... ale i on si něco přečtě rád sám, v soukromí, v pelíšku... Třebas tuhle jedinečnou, bombastickou absurdní novelu o britské královně, jak zní podtitul :-) Nemělo to chybu - jako by někdo zkřížil Monty Python's  s "Jistě, pane premiére" :-) To tak jednou královna Alžběta našla za Buckinghamským palácem zaparkovanou pojízdnou knihovnu...

A abychom v Londýně ještě zůstali (protože Londýna není nikdy dost, jak praví klasik - tedy já :-D), dali jsme si zase po čase něco steampunku, jako vystřiženého z mé dizertace... A jelikož Meika to bral fakt poctivě, sundal jsem mu i svou dobovou mapu města, aby mohl prověřovat místopis ...

A Kagome se rozhodla, že si rozšíří obzory a bude číst i jiné detektivky, než ty kočičí... První úlovek se jí moc zamlouval:

Nápodobně na tom byl i Meika se svou vlastní detektivní sekcí - malé dekadentní Flavie de Luce, takové jakoby trošku Emily Strange, kdyby žila v Anglii 50.let a zajímala se hlavně o chemii a vyšetřování zločinů:

"Brilantní! Kde je další díl, Sebastiane?!"

"Na cestě z Knižního klubu, neboj..."

"Tak to máš štěstí...!"

(Já vím :-))

A ještě bonus!!!! Speciální Host měsíce!!!!! Bubínek - fanfáry: králíček Chu!

Vzhledem k jeho výrobnímu materiálu - s touto knihou se nemohl vyfotit nikdo jiný!

(Jen si to vzal osobně a je teď ještě zadepkařenější....)

Knižní květen

Pozdě, ale přece... :-)

Jenže když dorazí nový spolubydlící, navíc takový spolubydlící jako je Meika, je jasné, že se všechno točí kolem něj... To pak člověk zapomene na ledasco. I na pravidelné rubriky.

Květen byl kromě Meikova příjezdu už od začátku tak nějak "zenově" laděný... Čím to asi bude? :-)

Takže bez zbytečných řečí - knižní květen ve znamení Meiky!

Když Meika dorazil, četl jsem si zrovna tenhle sice smutný, ale krásný příběh z poválečných dějin Japonska - příběh Kendžiho, který byl řezbářem masek pro divadlo nó, a jeho bratra Hirošiho, zápasníka sumó...

Meika se sice teprve rozkoukával, ale hned se přidal - takže stále platí, že u Kurosawů čtou úplně všichni :-).

A protože se nám v hájemství asijské (nebo Asií inspirované) literatury moc líbilo, tak jsme tam i zůstali - a z Meiky se stal hotový zenový mistr :-)

Ale aby naše čtení nebylo zas až tak monotématické, o to se postaral knižní veletrh v Praze (letos příhodně zaměřený na fantastiku) a první část z obří hromady žánrových titulů, co jsem odtamtud dosmýkal...

V hlavní roli opět Meika, neboť ani krváky mu nejsou cizí, jak se ukázalo :-)

A na závěr zase - pro změnu :-) - trochu Asie... Tentokrát z Taiwanu...