Když to dorazilo, bylo to takové tiché, skromné, až zakřiknuté stvoření... Stačilo několik vašich komentářů plných uznání a Justýnek se nám začal osmělovat...
Zpočátku to bylo ještě pořád jakoby nedopatřením a tvářil se u toho jako "jejda... já vlastně vůbec nevím, co dělám..."

Ovšem dneska, když se ho bratr snažil navléct do svátečního oblečku, to Justýnek pojal zcela po svém...

Říkám si, že jsem mu ty Araltovy a Flaviho fotky asi neměl ukazovat...
A teď tu zase sedí, div si nedumlá palec a tváří se jako nevinnost sama... Asi bude vážně po mamince:-)

McBrideovy nové šaty:-)

No, tak je to prozatím ještě opět na mně... Justýnek se totiž shlíží v zrcadle... :-)
Oblečky už dorazily, skýtají mnoho možností a variant a mám pocit, že je to přesně jeho styl.
Tak třeba zde - Jeho malé lordstvo ve vší parádě, přímo dle protokolu Buckinghamského paláce...:-)

Ovšem aby styl nebyl příliš okázalý a dalo se v něm chodit i ve všední den, stačí outfit doplnit ležérnější bundou...

Pro návštěvu u přátel z přírodovědného oddělení je pak třeba zvolit jinou variantu, doplněnou o khaki odstín  - tzv. "do terénu" :-)

Na povalování doma pak postačí tričko samotné:

A na dudácké slavnosti v Edinburghu je samozřejmě nezbytností rodinný kilt!

Z rodinného alba

Odkud se nám Justýnek vlastně vzal - aneb tak trochu Drby od McBrideů :-)

Tohle je poslední příspěvek, který píšu za Justýnka já - až se rozkouká, ujme se toho sám. Svou rodinnou historii by ale možná tajil, takže teď prozradím, co jsem z něho vytáhl...

Jak už jsem prozradil minule, vyrostl u babičky v Londýně - v bohémském Soho. Tedy Justýnek jí říkal "babičko", ale byla to vlastně jeho prateta, taková černá ovce ctnostné  rodiny Maxwell - McBrideů. Za svého rebelského mládí (ve 30. letech 20. století) odjela do Londýna, kde se stala pod uměleckým jménem June Blythe slavnou tanečnicí v šantánu.

Justýnkova babička v dobách slávy

s kolegyněmi

Přes svůj bouřlivý život nezapřela svůj skotský původ, takže si z darů mecenášů a příznivců našetřila tolik, že si šantán posléze koupila a udělala z něho Vintage kabaret - zakonzervovanou oázu 30. let v moderním světě.

Justýnek je další takovou černou ovcí rodiny - následek mimomanželské slabosti (a vášně) jeho otce, ocelářského magnáta Jamese Maxwella McBridea, a jedné z babiččiných zaměstnankyň.

Justýnkův tatínek

Justýnkova maminka

A pro úplnost - pracovní snímek maminky:-):

Co víc dodávat, že?

A tak se stalo, že Justýnek podědil po mamince podobu a po tatínkovi vkusný kilt (jen s výraznějšími bílými pruhy - protože je přece levoboček:-D)..

Kromě podoby toho po mamince už moc nepodědil, snad jen její dar tvářit se jako nevinnost sama a přitom u toho vyzývavě klapat řasama. Bratr tvrdí, že můžeme být rádi, že doma nemáme tyč - to prý bychom možná koukali, co z darů ještě po zesnulé mamince podědil:-).

Po tatínkovi možná jednou třeba podědí ocelárnu, doky nebo taky důl... tedy díru v zemi, že:-). Chodby tak a tak... Ale kdo by stál o důl - však víme!:-D

Ale doky by se hodily - u řeky Clyde v Glasgow se teď staví ve velkém... Móóc hezké!

Malý lord McBride

Tak už dorazil. Poslední týden byl skoro k nevydržení - ta cesta z Číny, celnice, přeprava po ČR...

Ale už jsme spolu. Včera přesně ve 13:00 zazvonil pán z DPD přepravy a zázrak byl tady: malý lord McBride, celým jménem Justinián Shelley McBride.

Tedy Justýnek:-).

Naše shledání probíhalo v magické Zemi za regálem, kde se jeho malému lordstvu očividně ohromně líbilo - po chvíli už mu ani nevadilo, že tady nemá žádné šatičky...

Nejdřív kapku dělal stydlivku:

ale pak se rozhodl vyhřívat v mém obdivu a svitu zářivek:

A pak si dokonce našel zdejšího kamaráda - učitele antických mravů:

Odkoukal od něho během chvilky i pózování:

Doma se pak samozřejmě musel vyfotit v kiltu, protože ač má po mamince tmavé vlásky, kapku šikmá kukadla a celkově vypadá jako asijská princeznička, po tatínkovi je to skotský horal z Highlandes - tedy, ehm, z průmyslového Glasgow :-)

Teprve takto oděn v mužné sukénce s opaskem si získal srdce a náklonnost mého bratra:-). Prý jestli mu pořídím i skotský baret s bambulí. No... možná jo. Ale dudy nikdy! Taky není z Edinburghu, že :-). Tam jsou to samé dudy, hrady a folklór; kdežto Glasgow, to jsou doky, ocelárny, roury... a řeka Clyde. Jednou tam s Justýnkem rozhodně zajedeme, aby si prohlédl rodinné dědictví.

Justýnek je totiž chlapeček londýnský, vyrostl v Soho u babičky, kde světácká stará dáma vlastnila Vintage kabaret v předválečném stylu...

Ale o tom až příště.

Instalace v krajině

Včera jsme prchli jsme do lesů, abychom unikli trapným folklórním jevům spojeným se dnem zvaným Velikonoční pondělí, kdy se ožerou i členové Abstinentního spolku a v álejích je pak nablito, jak je v místním kraji zvykem. To je pak lépe prchnout do hor, abyste nemuseli spoluobčanům vysvětlovat, že opravdu nevidíte naplnění svého mužství (případně chlapectví) "ve stupindích pochůzkách po rodném městyse se spleteným falickým symbolem z vrbového proutí", jak to vtipně vyjádřil JD.

Vymyslel proto "geologickou" výpravu za trilobity a krásami skalních útvarů - od určitých nadmořských výšek totiž počet opilců s tatary klesá geometrickou řadou (možná to bude i přímá úměrnost:-)) a na hřebenech, kde leží sníh, je pak klid a mír:-).

Taktéž na skalních útvarech byl klid a mír - a dokonce jsme objevili něco úžasného. Patrně jsem skrz naskrz industriálně-velkoměstský tvor, neb jsem začal radostí křepčit při spatření rezavých pozůstatků těžby v jednom uzavřeném lomu - kam se hrabali trilobiti! Navíc jsme žádného nenašli, ale tuto "volné instalace v krajině", jak říká pan Cílek (autor mj. knihy Krajiny vnitřní a vnější), to byla nádhera!

Tomu říkám umění v krajině :-). Národní galerie hadr. Až mě zamrzelo, že s sebou nemám kvalitní fotoaparát - ale kdo to mohl čekat, když jsme jeli do přírody, a tu já valně nefotím. Krajinky a šťastné rodinky nechávám jiným - já ulítávám na barácích, rourách a ocelových nosnících:-). Což mi připomíná, že jsem včera JD slíbil, že zveřejním své fotky londýnského industriálu - elektrárny, nádraží, ocelové konstrukce, hasičské zbrojnice... Myslím na to.

No a na závěr ještě trochu té přírody, aby se chudinka neurazila... Takže: "příroda... příroda... příroda... kdyby vás to nebavilo, pane Norris, tak já to přepnu..." :-)

Zvlčilé dítě velkoměsta:-)

Tak říkával bratr mně, když jsem ještě způsoboval rozruch v Soho - no, není to zrovna čtvrť, kde byste bydleli s dětma (ale já se s transvestity a transsexuálními profesionály kamarádil už tenkrát rád. A pán ve Food&Wine mi tam říkal "miláčku"...). Ale tohle nemá být o mně, ale o jiném zvlčilém dítěti velkoměsta...

Asi bych měl varovat všechny známé a přátele mého bratra - brzy budu na jeho citlivou intelektuálně-horolezeckou duši v přesile. Můj dlouho očekávaný vysněný resinový kamarád se stane skutečností - objednáno, zaplaceno; nejaký soudruhl v lidové Číně již možná uchopil do svých zodpovědných rukou štěteček, aby namaloval ten nejlíbeznější a nejroztomilejší ksichtíček na světě...

Meika, kterého jsem si vybral původně, se totiž rozhodl, že ještě zůstane v civilizované Koreji - říkal něco o tom, že úroveň města a země se pozná podle přítomnosti sítě Starbucks, potažmo její hustoty. Tak jsem ostrouhal. Marně jsem ho lákal, že ho do Prahy do Starbucksu vyvezu - a dokonce že jeden otevřou i v Ostravě! (Je to po provozovně v East Endu nejodvážnější počin této firmy - i když nevím, jestli ta v East Endu přežila do dnešních dnů...)

Ohrnul nosík a pravil, že uvidíme někdy později.

To chlapeček z Číny nosík neohrnoval - je rád, že si nebude muset vydělávat na živobytí vlastním tělíčkem na šanghajských ulicích, a už se těší, jak bude klapat řasama na mého bratra... To jako jen tak, ze sportu, aby nevyšel ze cviku:-).

Bratra tedy čekají ještě zajímavější časy než doposud - můj nový kamarád totiž bude kombinací tohoto ksichtíku a těchto vlásků:

Co to udělá s bratrem, když nás teď bude mít na krku dva takový dárečky, těžko říct :-).

Soudím, že ho to povede k častějším výpravám do hor, které v poslední době tak zanedbával; případně do nějaké poklidné zaprášené studovny, kde sepíše nějakou velevýznačnou historickou studii o viktoriánské pneumatické železnici (nebo jiném podobném šlágru), kterou hluboce ocení všichni tři historikové zabývající se podobným tématem. Čtyři, abych nezapomněl na docenta Burkeho z Glasgow! :-)

Ale já už se hrozně těším!

Nastal čas oprášit Davida Bowieho - zvlášť jeho legendární koncert z Hammersmith Apollo 1973 (poslední, kde byl za Ziggyho Stardusta) - a připravit bratra na androgynní invazi!

Aneb jak říkával sv. Brian (Molko): "Vždyť je jedno, co to je - hlavně že je to hezké!"

Záhada otevřené pračky vyřešena!

Tisíceré díky Leesil!
Vzhledem k tomu, že mi zaslala odkaz zde na tento úchvatný a nesmírně inteligentní:-) rozhovor s DBSK: http://www.youtube.com/watch?v=9ht_A0GU6fw&list=FLXmSyjDX9EOXPXZtivUECGg&index=2&feature=plpp_video
se podařilo vyřešit onu tajemnou záhadu - proč Hero tak zadumaně koukal do otevřené pračky...
Kdo vydrží a rozhovor přežije, tak nejenže pochopí, že tam hledal spodní prádlo (své vlastní), ale dozví se také proč mu to činilo takové starosti :-).
Inu - mají-li se dva, tři a více lidé rádi, je to sice hezké, ale je třeba si spodní prádlo podepisovat :-D
Hoši z DBSK už vědí...