V neděli jsme vyrazili do husté ranní mlhy (husté tak, že v ní beztak někde skákal i Rákosníček) via Křtiny a Rajhrad - nebo spíš via baroko Mistra Santiniho.
Justýnek se těšil, jako se on na výlet těší vždycky, Sia byl otrávený a mrzutý, protože byla zima a on si musel vzít teplý svetr - jaká pohana! - a ještě ke všemu poděděný po Justýnkovi... Nebýt toho, že jsem ho navnadil, že při Santiniho architektuře možná potká i Mistra Ropse, asi bych ho z domu nevytáhl... Teď byl ale pro změnu nafučený, že není oděn ve vkusné ropsovské černi, a že jestli Mistra potkáme, bude za trotla...
První zastávka v přírodě tomu ještě přidala...
... bylo bledo, mokro a mlhavo a Sia byl upřímně zděšen a znechucen:
"Ježíši, fuj... Co to je?! No to je ale hnus!!! Hele, v tom mám stát?! Já chci pryč... Kde je architektura?! Kde je Mistr Rops, intelektuál ve slušivé černé?! Tys mi kecal..."
Zato Justýnek byl ve svém živlu: "Vždyť je to bezva! Pojď, vylezeme si tady na tu skalku..."
Sia: "On už se definitivně zbláznil..."
Justýnek: "Polez, podám ti ruku..."
"Hele, je to bezva - i bez držení..."
Sia: "No... už bych mohl dolů? Prosím..."
Neměl jsem to srdce ho trápit - a tak jsme se přesunuli do Křtin: k poutnímu mariánskému kostelu a za sluncem:
A pak už nás čekal Rajhrad... benediktínské opatství se Santiniho kostelem... Sia nejdřív jevil zájem, ale když Mistr Rops nebyl ani tady, uraženě zůstal zalezlý. Zato Justýnek jako by se pro barokní interiér narodil... :-D.
Žádný andílek tam nebyl ani z půlky tak krásný jako on!
Ale jinak to tam bylo krásné až až! Uvnitř i zvenčí...
