Skládací fanoušek :-)

"Fanoušci jsou vhodné nosit s sebou, a to zejména skládací fanoušky."

Nedá mi to a musím se podělit o perlu strojového překladatelství, kterou objevila kamarádka Marta (nevšimla si, že má zatrženo strojové překládání zahraničních textů, takže mezi výsledky obdržela i následující text).

Přiznávám, že kdyby mi neprozradila, co hledala, a nebyly tam obrázky, tak nejen ruční, ale hlavně skládací fanoušek (o bytovém ani nemluvě) by ve mně navozovali zcela jiné představy a asociace :-)

Vzhledem k tomu, co dovedou Japonci vymyslet a vyrobit, jsem byl zcela otevřen myšlence nějakého mechanicko-bionicko-robotického fanouška ve významu obdivovatele, co by byl skládací a přenosný...

Mimochodem, nejsem sám – když jsem text přeposlal tetě, odepsala mi: 

"Myslím, že každý z nás by měl míti svého skládacího fanouška. Přepadne Tě depka, i vyjmeš svého skládacího fanouška, rozložíš ho a jeho fandění výhradně Tvé osobě (v textu popisované jako "Fanning se") zcela jistě zaplaší Tvé chmury a přivodí Ti slunnou náladu." 

Bytový fanoušek je jasný, a ruční... ehm, no, tak od 18 let :-)

Takže já předem neprozrazuju a nechávám na představě každého jednotlivého soudruha... 

Zbožňuju strojové překlady! Je něco lepšího na tříbení bizarní fantazie?

A zde ona textová perla (podtržené záležitosti mi navodily obzvlášť veselé představy):

"Ruční ventilátor realizovat používá k vyvolání proudění vzduchu pro chlazení nebo osvěžující sám. Jakékoliv široký, rovný povrch zamával a tam vytvoří malé proudění vzduchu, a proto může být považován za základní fanouška. Ale obecně, jsou účelové ruční fanoušci ve tvaru sektoru kruhu a je vyroben z tenkého materiálu (například papír nebo peří) připojené na lamely, které se točí kolem čepu tak, aby mohla být uzavřena, pokud se nepoužívá. Fanoušci jsou vhodné nosit s sebou, a to zejména skládací fanoušky.

Ventilátor je primárně určen pro Fanning se v horkém počasí. Ventilátor symbolizuje přátelství, úcta a přání všeho dobrého. To bylo také používáno v armádě jako způsob posílání signálů na bitevním poli, nicméně fanoušci byli hlavně pro společenské a činnosti soudů. V Japonsku, fanoušci byli různě používán válečníky jako forma zbraně, herci a tanečníci na představení, a děti jako hračka. Skládací fanoušek byl vynalezen v Japonsku kolem 6. do 8. století. Jednalo se o soud, fanoušek volal Akomeogi po oblečení soudu pro ženy s názvem Akome. Podle Song Sui (Historie Song), japonský mnich Chonen (938 - 1016) nabídl fanouškům skládací (dvacet dřevěných čepelí fanoušků hiogi a dvě papír fanoušci kawahori-Ogi) k císaři Číny v roce 988. Později v 11. století, korejský vyslanci s sebou skládací korejské fanoušků, kteří se japonského původu dárky čínského dvora. Popularita skládání fanoušků byla taková, že zákony proti přepychu byly vyhlášeny během Heian období, který omezil výzdobu i hiogi a fanoušků skládání papíru. Oni byli vyrobeni svazování tenké proužky tupolistý (nebo japonských Cypress) spolu se závitem. Počet proužků dřeva se liší podle pozice osoby. Později v 16. století portugalští obchodníci představil se na západ a brzy se oba muži a ženy na celém kontinentu přijal to. Používají se dnes šintoistických kněží ve formálním kostýmu a ve formálním kostýmu japonského soudu (mohou být vidět používá císař a císařovna při korunovaci a manželství) a pestře malovaný s dlouhými střapci. Jednoduché japonského papíru fanoušci jsou někdy známé jako "harisen". V japonské pop kultuře , jsou Harisen vystupoval v anime a grafické romány jako komediální zbraně.

V 15. století, obchodníky portugalštiny přinesl fanouškům do Evropy z Číny a Japonska. Fanoušci stal se obecně populární.

Královna Alžběta první Anglie může být viděn nést i skládací fanoušky zdobené třásněmi pom na guardsticks, stejně jako starší styl tuhé fanoušek, obvykle zdobené peřím a šperky. Tyto pevné styl fanoušci často visel sukně dámy, ale fanoušci této doby je to jen exotičtější skládací ty, které přežily. Nicméně, i přes relativně hrubé metody fanoušků skládací konstrukce byly v této době vysoký status, exotické položky na stejné úrovni jako propracované rukavice jako dárek ke královské hodnosti.

V 17. století pevné ventilátoru, který byl viděn v portrétech minulého století upadl v nemilost jako skládání fanoušků získal dominanci v Evropě. Fanoušci začali zobrazovat dobře namalované listy, často s náboženským nebo klasické téma. 

V 18. století, fanoušci dosáhly vysokého stupně umění a byly provedeny v celé Evropě často specializovaní řemeslníci, a to buď v listech nebo tyčinky. Složené fanoušci hedvábí nebo pergamenu byly vyzdobeny umělci a maloval. V 19. století v západní , evropské módy způsobil fanoušek dekorace a velikost se liší.

To bylo říkal, že u soudů v Anglii, Španělsku a jinde fanoušků byly použity ve více či méně tajné, nevyslovené kód zprávy.  Tyto jazyky byly fan způsob, jak se vyrovnat s omezením společenské etikety. Nicméně, moderní výzkum ukázal, že je to marketingový trik vyvinuta v 18. století - ten, který držel jeho odvolání výrazně přes století uspění."

A tady obrázky:

"Bytový fanoušek" - ang. flat fan :-)

Skládací fanoušek :-)

Mým osobním favoritem však zůstává model popsaný strojovým překladačem pomocí hanáckého dialektu: "tuhé fanoušek, obvykle zdobené peřím a šperky"... :-)

Ruská klasika a Jarmark marnosti

Při psaní posledního příspěvku, který vlastně vznikl z toho, jak se ve mě svářil svět literární a svět "pozlátka a pomíjivosti", což je u mě vcelku běžný stav, jsem si ale vybavil, jak jsme si jednou s bratrem hráli na těžké intelektuály :-).

My to teda děláme často, ale já už od jistých dob nejsem tak důsledný - a to schválně a programově, abych se uchoval u zdravého rozumu. A to od oněch dob, kdy jsme četli ruskou klasiku.

Při mém marnivém příspěvku opěvujícím styl a boty se mi to úplně vybavilo - já, Juki, jedna londýnská zima a pan Dostojevský... Tedy pokus o něj, alespoň z mé strany.

V Anglii je totiž ruská literatura intelektuálně velmi in. Něco jako Kafka.

Takže jsme se tehdy rozhodli, že se zapojíme mezi místní snoby a též si něco obohacujícího přečteme. Já si říkal, že to po českým 19. století, co do mě tloukli tady, a britským 19. století, co do mě tloukli tam, bude taková "intelektuální libůstka" se kterou se budu moct vytahovat - a Juki holt chtěl chodit Bloomsbury v dlouhým černým kabátě s Dostojevským pod paží, protože to je stylové:-).

(Kecám - Juki se rozhodl, a jelikož já se po něm dost opičím, tak jsem musel taky.)

No, co bych machroval, chytal jsem z toho těžké depky. Ne stylové emo-depky, jako chytám z japonských spisovatelek, ale fakt dost hnusný. A nebyl jsem sám. Jenže než jsme původce odhalili, stálo nás to hodně trápení.

I můj druhdy veselý bratr chřadl a melancholičtěl, dokonce přestal chodit běhat a pořád se užíral nějakýma výčitkama svědomí (že mě kazí, nepečuje o "mou zranitelnou dětskou duši", nechová se jako rodič či zákonný zástupce atp.), byl šíleně sebemrskačský - a já mu marně vysvětloval, že jsem ve věku, kdy nestojím o nic jinýho, než bejt zkaženej:-); přesvědčování i škemrání mi prostě najednou vázlo (jinak jsem v něm dost dobrej!) a užíral jsem se, že se bratr kvůli mně mučí... A přitom jsme za to ani jeden z nás nemohli! Mohl za to Dostojevský!

Hrdě musím říct, že jsem na to přišel já. Odhalil jsem pachatele. Jedno sychravé nedělní odpoledne, kdy mi ani teplý jablkový koláč nechutnal (a to je co říct).

A pak mi najednou zrak padl na hromádku mé anglické literatury do školy a Forsterovu Cestu do Indie. Vytáhl jsem ji, bezmyšlenkovitě otevřel - a vzápětí už jsem halekal na celej privát: "K čertu s Dostojevským! K čertu s celou ruskou duší! Ať se jdou drásat někam k ikoně, vždyť by z toho jednoho jeblo! Hele, Forster: "Je věru slast, ležet na prostorné verandě, před sebou vycházející měsíc, za sebou sluhy chystající večeři, žádné mrzutosti v dohledu." To je aspoň něco! Jsem ochotnej přísahat, že teprve londýnskej Woodyho Match Point udělal ze Zločinu a trestu něco se smyslem..."

Juki se děsně smál, a když jsem pak pokračoval v horováni: "Seru na to - odteď budu číst jenom britskou klasiku! Třeba Vanity Fair...", utahoval si ze mě: "Thrackeraye nebo ten módní časák*?"

"Oboje," nedal jsem se. "Pořád lepší než širá Rus - zlatá Carrie Bradshawová! Zlatý botičky od Manola Blahnika! Já jim dám ikony! Copak záleží na spáse duše, když máš nevkusný tuctový boty?!"

Pak jsme to rozšifrovali - ruská klasika (a ona proklamovaná širá ruská duše) totiž postrádá lehkost a nadhled. A hlavně vtip. Je to celé takové, jaké pocity to vzbuzuje - "uóchané", utrápené a sebetrýznivé. Všichni skučí a vyžívají se v tom, nikdo nezvedne prdel, aby s tím něco udělal. Tedy především napřed udělal něco se sebou samým.

Poctivému Anglosasovi (nebo alespoň částečnému Asiatovi:-)) se nutně otvírá kudla v kapse a nejradši by je tam všechny profackoval, aby se vzpamatovali. Oblomov je skvělou sociologickou sondou ruské duše - a já být jeho přítelem Štolcem, taky bych musel taky vypadnout, abych nezešílel. Nebo Oblomova nezabil :-). Mimochodem Gončarův Oblomov je jediná ruská klasika, co jsme zvládli nejen ve zdraví, ale taky se nám i líbila - a kupodivu (nebo možná ne) se to za takovou tu "vavřínem ověnčenou" klasiku nepovažuje. Vážně tomu nerozumím...

A nemyslím si, že je to jenom tím, že jsem "marnivé a malé oslátko", jak občas říká Juki. Můj dospělý bratr je na tom stejně.

Nakonec jsme dospěli k názoru, že to bude jako s těmi "knihami, které jste nikdy nečetli, ale nesmíte to přiznat" - je to in, protože to nikdo nechápe, ale nemá odvahu to nahlas říct. Oni Britové jsou hodně tolerantní, tak si asi pořád lámou hlavu, co na tom ti Evropané vidí... Vždyť v tom přece musí něco být, že :-).

No je - ta naprostá odlišnost uvažování.

Ruskou klasiku jsme pak používali v citacích pro vyjádření debility některých dnů... Takových těch marných, kdy je člověku tak nanicovatě. Stačilo, abych přišel ze školy s takovým tím výrazem pusté beznaděje, a už na mě Juki vesele halekal: "Semjone Grigorijeviči, jakpak jsi se dneska měl, miláčku můj sladký?"

"Ech! Za hovno to stálo, Juriji Ivanoviči, pane můj a vládče, sluníčko Rusi širé, duše má předrahá," odpovídal jsem mu slohem ruských klasiků.

A když měl bratr nějakou sebezpytnou náladu, tak jsem si z něho utahoval, že zase potajmu čte Dostojevského.

Takže to v nás přece jenom něco zanechalo :-).

* Jen tak pro jistotu dodávám, že Vanity Fair od Thrackeraye je britská knižní klasika 19. století, kterýžto titul je do češtiny nejčastěji překládán jako Jarmark marnosti. Módní časák stejného názvu je taky klasika a na význam názvu knihy vědomě sebeironicky odkazuje, což mi přijde dost hodně dobré. To je holt ten britský vtip - v Rusku by asi módní časopis Mrtvé duše nepojmenovali... :-).

Jejich chyba.

Botičky, Carrie Bradshawová a Dokonalý svět

Vím, že jsem slíbil, že napíšu něco o panu Lovecraftovi a jeho hororech o Cthulhu - jenže on se nakonec tenhle první týden prázdnin odvíjel úplně jinak, než jsem předpokládal. Úplně nehororovitě. Dokonce nekrvákovitě. Skoro. Asi bych řekl, že byl hodně "holčičí" :-).
Dokonce jsem ani nezačal číst pana Moudrého - a to mi tu celou dobu byl k dispozici, neb bratr nakonec nevydržel, podlehl volání dálek a výšin a vyrazil na Slovensko do hor. Jenže před odjezdem mi ovšem nechal danajský dar - nic menšího než seriál Sex ve městě a seriál Dokonalý svět. Prý aby mi tu nebylo tak smutno, až tu nebude, a abych z toho cvičení a posilování úplně nezblbnul.
Nemyslel to zcela úplně jako vtip, jak by se dalo čekat - můj ctěný pan bratr mě moc dobře zná a tak ví, že  pro Carrie Bradshawovou i slečnu Michelle (protagonistky výše zmíněných seriálů) jsem měl slabost vždycky. Možná i větší pro slečnu Michelle, protože ta byla víc stylová a míň sexuální. Já vím, nejsem žena po třicítce, abych docenil všechny nuance Sexu ve městě :-).
Takže spíš než rýpanec k mé marnivé podstatě mi prostě chtěl udělat radost. Zvlášť když sám vyrážel do kopců obut v drsné vibramy, oděn v nevkusný goretex (díl Dokonalého světa, kde se slečna Michelle pokouší nakoupit outdoorové vybavení, patří mezi mé nejoblíbenější :-) - zvlášť, když jí největší radost udělá buzola se zrcátkem...).
Takže jsem si to tu báječně užil. Při nedávné výpravě do marketu za potravou jsem přibral i časopis Marie-Claire, abych byl náležitě in (Elle ani Vogue bohužel neměli). Obdržel jsem k tomu příbalovou růžovou tašku plážovku zdarma :-).
A včera jsem vymetl slevy u Bati. Možná i v důsledku toho všeho má obuv na léto vypadá takto:

Nutno podotknout, že na webovém katalogu fy Baťa je tento produkt uveden jako "dívčí/chlapecká obuv" - vážně:http://www.bata.cz/artikl/90159.
Ač si dovoluji odhadnout, že patrně není v této zemi mnoho osob, které by byly ochotny (a schopny) tuto obuv označit a považovat za chlapeckou, já se toho odvážil. Hlavně jsou ale šik a odpovídají současnému trendu safari stylu (psali v časopise :-)).

Ještě že můžu nakupovat na dětském oddělení - mám totiž zaplaťbůh malou tlapku (velikost 35, tedy 3, na pánském oddělení skutečně nevedou). Nevedou tam ale taky ani žádné vkusné sandály, takže doufám, že mi má dětská/dívčí nožka pěkně dlouho zůstane. Už napořád.

I když jsem chlapeček, jsem neobyčejně marnivý a pro boty mám slabost asi jako Carrie Bradshawová. Kdybych ovšem v těchto luzích a hájích nenakupoval unisex na dětském nebo nejehláky na dámském, byl by můj botníček mnohem chudší :-). 

Pročež se po tomto účelně prožitém týdnu loučím s heslem: "Lépe vkusný artikl z dámského než nevkusný z pánského" a k titulu památného a kultovního 9.dílu z VI. série Sexu ve městě "Právo ženy na boty" bych připsal: "... a marnivého hocha rovněž!"

Howgh!

Prázdniny

Tak prý dneska začaly prázdniny... Povídal bratr. Nějak jsem to ani nezaregistroval :-). A nemyslím tím to, že od prvních vteřin mile a vytrvale prší (to já naturalizovaný Brit naopak rád), ale spíš fakt, že když člověk do školy nechodí (jelikož toho obecně moc nenachodí :-)), tak nějak mu rozlišování školního roku a prázdnin vypadne z mysli...
Navíc, jaképak prázdniny - právě teď se budu muset začít věnovat svým, celý školní rok slastně zapomenutým, školním záležitostem. Ach jo. Ne, že by se mi chtělo. Ale po prázdninách mi hájení skončí a pí prof. po mě bude chtít nějaké výsledky. Hájení jsem doteďka měl hlavně proto, že jí nedávno operovali kyčel, tak se mnou a mým kolenem velmi soucítila :-)
Ale škola ještě bude muset kapánek počkat - napřed mě čeká velká kontrola na ortopedii, už za týden, takže ho účelně strávím poctivými rehabilitacemi. Ctěný bratr na mě dohlédne - povídal. Dokonce i po x letech poprvé nejede na Cyrila a Metoděje (a jiné svátky) do hor, ale zůstane doma! Prý abych v tom nebyl sám... no, spíš si myslím, že je to tím, že sebou nedávno majznul do lopuchů, když se pokoušel hranit na kolečkových lyžích, a teď při určitých pohybech citelně heká... :-)
Patrně to odnesu. Bratr už vyvíjí tréninkový plán (kdo, co, v kolik, jak dlouho atp.), že u profesionálů by závistí valili bulvy. Možná bude i graf.
To je totiž tak - k tomu všemu máme novou knihu od pana Moudrého. Grafomág se to jmenuje. Spisovatel, postapokalyptický svět, švábi... My jsme dva a kniha je jedna.
Jasný problém, pozná i matematický repetent jako já :-).
Takže zatímco jeden bude číst, druhý se musí věnovat nějaké jiné bohulibé činnosti, při níž nebude čtoucího obtěžovat - nejlépe tak, aby to jemu samotnému nedralo duši, že si nemůže číst :-).
Už to vidím na rotoped. A bratr si může jít zaběhat.
Takže je mi jasné, jak ty tabulky budou vypadat :-)